Zahlavi

Lenní institut jako nástroj církevní hospodářské politiky

Lenní institut jako nástroj církevní hospodářské politiky

Wed May 10 14:56:45 CEST 2017

Dr. Jan Zelenka z Historického ústavu AV ČR se dlouhodobě věnuje středověkým dějinám se zaměřením na lenní vztahy, problematiku personálních vazeb, sociální a kulturní projevy středověkého myšlení. Na projekt „Lenní institut jako nástroj církevní hospodářské politiky“, vyhodnocený jako excelentní, získal finance z programu na podporu perspektivních postdoktorandů, kteří působí na pracovištích Akademie věd ČR. Projektem, který níže představuje, navazuje na svou dosavadní specializaci v magisterském a doktorském studiu.

Feudální zřízení se řadí k tradičním námětům dějepisného bádání, výrazně překračujícím čistě odbornou rovinu. Vylíčení alespoň základní podoby lenních vztahů náleží ke standardní náplni základní školní výuky. S lenními pány, obklopenými více či méně věrnými vazaly, se pravidelně setkáváme rovněž na stránkách populární literatury i v rámci filmového ztvárnění. Obraz přísně hierarchizované společnosti protkané sítí lenních vazeb tak do jisté míry ztělesňuje středověké období, jeho myšlení, normy a postoje.

Přestože se otázkám spojeným s fungováním feudálního systému věnuje moderní historiografie takřka od svého zrodu, nejde o téma ani zdaleka uzavřené. Starší bádání vsadilo pod vlivem rozvíjející se právní vědy na podrobné utřídění nesourodé masy údajů zachycených v dochovaných středověkých písemných pramenech. Vodítko nabízely především dobové normativní zdroje – tzv. právní zrcadla. S jejich pomocí vznikl poměrně snadno uchopitelný model feudálního systému, jehož jádro tvořilo propůjčení majetku vyvážené osobní vazbou založenou na věrnosti a službě. V popředí zájmu a pozornosti badatelů přitom stály především politické motivy a vojenská pomoc vazalů. Nepřekvapí proto, že v rámci takto pojatého modelu byli jako nositelé lenního zřízení prezentováni mužští příslušníci urozené elity, zatímco ženy všech sociálních skupin a neurozené osoby obecně zůstaly odsunuty na okraj zájmu.

Změnu přinesla postupná proměna paradigmatu, která se v posledních desetiletích odrazila také v odlišném přístupu k problematice lenního zřízení. Sporná se ukázala především víra ve výpovědní hodnotu středověkých právních památek. Souhrnný název „zrcadlo“ není samoúčelný. Tento druh textů nelze postavit na roveň soudobým normativním svodům práva. „Zrcadla“ odrážela minulost, reflektovala přítomnost a nabízela rovněž poučení pro budoucnost. To vše v jedinečném mixu zabarveném nejen autorovými představami, jak se věci mají, ale zejména jak by měly vypadat. Extrahovat z podobně specifické písemnosti jednoznačnou, obecně platnou náplň sociálních či právních institucí je tudíž minimálně ošidné.


Vazal obřadně uznává svého lenního pána, sklonek feudalismu, asi 1469 (Zdroj: Base Archim, Wikimedia Commons)

Namísto vytváření všeobecně platných teorií se bádání vydalo spíše cestou výzkumu fungování daného fenoménu v každodenní praxi. Neznamená to, že výše naznačený model je disfunkční a neplatný. Je však důležité zasadit jej do širšího kontextu sociálních, právních a ekonomických vazeb v rámci konkrétního teritoria i vymezeného období. Jednu z možných cest nabízí výzkum jazyka, respektive náplně termínů se vztahem k lennímu institutu. Metodicky vychází tento směr bádání z historické sémantiky, která se opírá o poznání, že jazyk se nevyvíjí nahodile, nýbrž odráží vývoj a změny historické reality. „Hrátky“ s jednotlivými slovy a slovními spojeními tedy mají potenciál přispět k pochopení chování a myšlení společnosti či jednotlivých sociálních, korporativních a jiných skupin.

Rozbory terminologie středověkých pramenů se neřadí mezi čtenářsky atraktivní témata. Sáhodlouhé výčty převážně latinských termínů, analýza četnosti i kontextu jejich výskytu, rekonstrukce významu (či spíše významů) a jeho proměn ostatně nepatří ke snadno stravitelnému čtení ani pro zasvěcené odborníky. Sama metoda navíc není bezproblémová. Lze namítnout, že spíše než vymezení dobového, obecně sdíleného významového pole přináší rozbor termínů pouze přehled o obsahu, který pojmům subjektivně přisuzovali diktátoři a písaři úředních dokumentů – listin, či autoři kronik a analistických záznamů.

Díky značně omezené skladbě dochovaných pramenů se však zejména na stránkách listin dostáváme nejblíže k tomu, co bychom mohli nadneseně nazvat „realitou všedního dne“. Listiny informují o běžné agendě a správě církevního i světského dominia. Vzhledem k tomu, že zachycují směny a udělování zboží, definují rozsah majetku, práv i povinností, a v obecné rovině vypovídají o navázání či fungování personálních vazeb, můžeme oprávněně předpokládat, že účastníci transakcí byli srozuměni s vyzněním jejich obsahu. Je tak pravděpodobné, že kontext, v jakém termíny v listinách vystupují, není odtržen od dobové skutečnosti.


Saské zrcadlo (německy Sachsenspiegel) je středověký soupis zemského a lenního práva saské oblasti, který se dochoval v několika bohatě iluminovaných opisech. Eike von Repgow jej vytvořil v letech 1220–1233 pravděpodobně na zakázku pána z Falkenštejna. (severní Německo). (Zdroj: Brita Lauer, Stadtbibliothek Duisburg, Wikimedia_Commons)

V badatelském projektu jsem se věnoval širšímu regionu rozkládajícímu se v okolí saského Harzu. Zaměřil jsem se na editované sbírky několika tisíc dochovaných středověkých listin, které pocházely z kanceláří biskupství a světských knížecích rodin dlouhodobě uplatňujících vliv v této oblasti zejména v období 12. až počátku 14. století. Volba teritoria a pramenného materiálu vycházela ze skutečnosti, že zde došlo v první třetině 13. století k sepsání právního zrcadla, jež výrazným způsobem ovlivňuje vnímání lenního institutu odbornou literaturou – tzv. Saského zrcadla (Sachsenspiegel). Rozbor diplomatických pramenů poskytl vhodný korektiv k „teoretizujícímu“ textu právního zrcadla i pohled na praktickou podobu lenního institutu a jeho případný vývoj. Míra reflexe Sachsenspiegelu v listinném materiálu měla naopak zpětně naznačit, nakolik je vlastně zrcadlo vhodným nástrojem k interpretaci dalších pramenů.

Výsledky terminologického rozboru ukázaly, že lenní institut vystupující ze zkoumaného diplomatického materiálu nebyl primárně právem ozbrojených vazalů, nýbrž flexibilním nástrojem k vytváření různých druhů vztahů a zabezpečení rozličných potřeb. Právě flexibilita lenního institutu umožňovala na jedné straně organizovat s jeho pomocí zástupy ozbrojenců a na straně druhé jej využívat k ekonomickým nebo čistě symbolickým účelům. Hospodářská motivace propůjčování lén navíc otevírala rovinu lenního vztahu dalším sociálním skupinám, především měšťanům. Současně nabízela více prostoru pro uplatnění ženských nároků na lenní statky, neboť v praxi nebyl gender ani společenský status platícího „nájemce“ rozhodující. Dosažené výsledky jen podtrhly nutnost obezřetnosti při výkladu středověkých právních zrcadel, která realitu do jisté míry (de)formovala na základě názoru pisatele.

Z obecného pohledu nabídl podnětný výsledek rovněž terminologický rozbor v rámci delší časové perspektivy, který jednoznačně poukázal na silnou kontinuitu sledovaných jevů. V průběhu doby sice docházelo k proměnám pojmosloví a postupnému zpřesňování obsahu, tento trend se však odehrával v horizontu desetiletí a jeho dopady např. na fungování určité právní praxe zůstaly až do konce sledované doby spíše kosmetické. Výskyt a postupné šíření nových pojmů tedy můžeme na jedné straně považovat za symptom počínající transformace, na straně druhé se však fenomény, jež se za proměnlivými výrazy skrývaly, vyznačovaly výrazně dlouhodobější kontinuitou a stabilitou. Jedná se přitom o poznatek do jisté míry aktuální, neboť odpovídá trendu, který lze v posledních letech sledovat zejména v postkomunistických státech východní Evropy. Význam pojmů, které jsou neodmyslitelně spojeny s demokracií, základními lidskými právy a svobodami, se rozmělňuje a nabývá pokřivený obsah odkazující spíše k dobám, za kterými chtěla společnost skoro před třiceti lety udělat tlustou čáru. Zda jde o škobrtnutí na dlouhé cestě, nebo regres hlubšího kvalitativního rázu však ukáže až nějaký budoucí výzkum.

Hlavní výstupy:

Jan ZELENKA: Žena a léno. Podoby lenního institutu v diplomatických pramenech, In: Ženy a děti ve dvorské společnosti, Ed. Dana Dvořáčková-Malá – Jan Zelenka, Praha 2015, s. 109–117.

Jan ZELENKA: Beneficium et feudum. Podoba a proměny lenního institutu, Praha 2016, 228s., ISBN 978-80-7286-264-1.


Obálka knihy Beneficium et feudum. Podoba a proměny lenního institutu od Jana Zelenky

Připravili: Jan Zelenka, Historický ústav AV ČR, v. v. i., a Odbor akademických médií SSČ AV ČR

Podpora postdoktorandů na pracovištích AV ČR

Postdoktorandi představují základ další generační vlny vědeckých pracovníků, kteří přinášejí pracovištím Akademie věd perspektivu rozvoje stávajících a do budoucna i nových oborů. Obhájením doktorátu prokazují, že jsou schopni samostatně vědecky pracovat a postdoktorská pozice jim i zaměstnavatelům umožňuje ověřit si, zda je pro ně vědecká dráha perspektivní. Akademická rada AV ČR proto ve snaze podpořit uvedenou kategorii pracovníků schválila 19. února 2013 Program podpory perspektivních lidských zdrojů – Mzdová podpora postdoktorandů na pracovištích AV ČR. Jeho záměrem je zajistit přiměřené mzdové zabezpečení perspektivních postdoktorandů na pracovištích AV ČR krátce po obhajobě titulu Ph.D., Dr. nebo jejich ekvivalentu. Doba, po kterou se poskytuje, by měla vědcům vytvořit podmínky pro podání grantové přihlášky/přihlášek a dostatek příležitostí i zázemí například pro ustavení badatelského týmu. Podpora může být přiznána v rozmezí nejméně 12, nejvýše 24 měsíců. Od 1. výzvy s počátkem udělení mzdové podpory od 1. července 2013 včetně v pořadí již 7. výzvy (od 1. července 2016), ji získalo přes 210 mladých badatelů. Řešitele úspěšných projektů, jejich badatelská témata a získané výsledky postupně představujeme v novém seriálu.

První článek:  Ondřej Klimeš: Dějiny a politika moderní Číny se zaměřením na Xinjiang
Druhý článek:
Filip Vostal: Sociologie akademického času