Zahlavi

Konfiskované osudy

Konfiskované osudy

Mon Apr 23 13:30:00 CEST 2018

Osudy movitého majetku kulturní povahy, který byl konfiskován v roce 1945 občanům německé národnosti v severočeském regionu na základě dekretů prezidenta republiky, sledovala konference Ústavu dějin umění AV ČR pod hlavičkou projektu NAKI II.

Výsledky výzkumů představili odborníci, kteří se zabývají dosud nepříliš podrobně probádanou částí československých dějin. Studují české i německé archivy, aby objasnili osudy movitého majetku kulturní povahy, který byl v roce 1945 na základě dekretů prezidenta republiky konfiskován německým obyvatelům Československa před jejich vysídlením ze země.



Odborníci z Ústavu dějin umění AV ČR připomněli, že část majetku posléze prohlásila Československá republika za tzv. státní kulturní majetek a byla předána nejrůznějším již existujícím nebo teprve vznikajícím státním sbírkovým i vědeckým institucím a orgánům státní památkové péče. Méně hodnotný majetek byl postoupen mnoha dalším institucím – od vrcholných státních orgánů (Kanceláře prezidenta republiky či Úřadu předsednictva vlády) přes zahraniční vyslanectví a československá zastoupení v zahraničí až po okresní či místních národní výbory a instituce jim podléhající.



Většina předmětů se dodnes nachází ve státním majetku, jejich původ je však po 70 letech nejasný, jak připomněla i hlavní řešitelka projektu Kristina Uhlíková: „Ve státních sbírkách jsou mnohé kulturní statky – umělecká díla, knihy, jejichž původ neznáme nebo se o něj nikdo dřív nezajímal. Daným předmětům to ubírá na plné hodnotě. Náš projekt se proto zaměřuje hlavně tímto směrem – zjistit, kdo byl posledním vlastníkem, jakým způsobem byly předměty konfiskovány a jak se dostaly do státních sbírek. Povede to k dalšímu zhodnocení těchto kulturních statků. Jelikož byl majetek původním vlastníkům odebrán bez náhrady a poté byli ještě ve velké většině z naší země vysídleni, považujeme také za alespoň malou morální satisfakci, že určíme původního vlastníka.“



Podle Kristiny Uhlíkové se projekt zaměřuje pouze na kulturní statky patřící Němcům žijícím na konci války v severních Čechách, konkrétně na území současných krajů Ústeckého, Libereckého a západní části Královehradeckého kraje, a to v oblastech, které původně patřily k pohraničí neboli Sudetům. „Pro výběr teritoria rozhodly zvláště dvě okolnosti – za prvé právě z tohoto území pochází největší počet ve státních sbírkách zachovaných kulturních statků; druhým důvodem bylo, že se k jejich přesunům zachovalo nejvíce pramenů.“

Ředitel Ústavu dějin umění AV ČR Tomáš Winter konstatoval, že projekt se sice věnuje specifické situaci, nicméně otázky, kdo vlastnil umělecké dílo, jak se v důsledku změny vlastníka měnily funkce uměleckých děl a jejich interpretace, považuje za důležité. „Mám pocit, že se v minulosti tato věc trochu podceňovala. Samozřejmě jsem rád, že se výzkum věnuje tomuto poněkud kontroverzního tématu – zestátňování památek, movitých kulturních statků na základě Benešových dekretů. Jde o téma, které často vyvolává určité pochybnosti nebo neadekvátní reakce, nicméně znakem vyspělé společnosti je, že se kriticky vyrovnává i s problematikou, která byla nějakým způsobem upozaďována nebo vytlačována.“



Dita Homolová, členka autorského týmu projektu NAKI II, zkoumá představitele sudetoněmecké šlechty a upozorňuje, že ti, jimiž se projekt zabývá, jsou dodnes hodnoceni jako kolaboranti. „Z mého výzkumu, který se často dotýká i jejich osobních dokumentů, však vyplývá, že to nebylo zdaleka tak černobílé. Zvolili určitou cestu: nějakou formu kooperace s nacistickým režimem, mnozí z nich ale ani vůbec nespolupracovali, naopak se stavěli vůči nacistickému režimu odmítavě.“

Rodiny vysoké šlechty se podle Dity Homolové tradičně upínaly k (rakouskému) němectví a po vzniku Československa přirozeně navazovaly na tuto tradici, když se v prvorepublikových sčítáních lidu hlásily k německé národnosti. Spojovala je averze vůči demokracii, parlamentarismu a republikanismu, přičemž nacistická ideologie byla pro mnohé aristokraty přitažlivá svým důrazem na přirozené vůdcovství. „Po druhé světové válce tak na ně v rámci uplatňování principu kolektivní viny dopadlo ustanovení dekretů č. 12 a č. 33. Zbaveni byli československého státního občanství i majetku a odsunuti. Poválečný vývoj a události po únoru 1948 vedly k tomu, že šlechta, která se hlásila k německé národnosti, případně pouze německému jazyku, byla vnímána a prezentována jakožto celek jako zrádci a kolaboranti. A do určité míry to zůstává v paměti a vědomí dodnes. Studium dokumentů osobních i dokumentů centrální provenience ale mnohdy podává poněkud komplikovanější a zdaleka ne tak jednoznačný obraz,“ říká Dita Homolová. Dodává, že osudy sledovaných představitelů sudetoněmecké šlechty však ilustrují, nakolik byly jejich postoje v období let 1918–1945 rozdílně motivované a specifické případ od případu.



Jan Štěpánek z Ústavu pro dějiny umění FF UK se věnoval konkrétně mobiliáři zámku Manětín v západních Čechách a jeho cestě staletími. Jeho disertační výzkum přinesl obraz o tom, jak se měnil rozsah a skladba tamního fondu, kde a v jakých prostorách byly předměty prezentovány i jak se s nimi během staletí zacházelo.

Tématem Jaroslava Bušty z NPÚ ÚPS Sychrov byly poválečné osudy inventáře zámku Slatiňany. Jitka Císařová z Ústavu dějin umění AV ČR v Praze se zaměřila na rod Ginzkey z Vratislavic, který zde vedl jednu z nejvýznamnějších továrenna výrobu koberců v českých zemích, na osudy jeho příslušníků za druhé světové války a konfiskaci rodinného a firemního majetku po ní.

Účastníci konference si dále vyměňovali zkušenosti a poznatky například ze zpracování a výzkumu knih uložených v Rezervních fondech Národní knihovny v Praze, hovořili i o metodologických problémy spojených s průzkumem původních vlastníků, pozornost patřila rovněž konfiskaci majetků benediktinského opatství v Broumově a řadě dalších témat.

Vědci však své výzkumy představují i laické veřejnosti. Připravili putovní panelovou výstavu, která je v současnosti na zámku v Krásném Dvoře, kde bude až do července. Na závěr projektu chystají rozsáhlejší výstavu, která bude k vidění nejdříve v Jablonci nad Nisou, poté v Severočeském muzeu v Liberci. 

Připravila: Jana Olivová, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR, ve spolupráci s Ústavem dějin umění AV ČR
Foto: Ústav dějin umění AV ČR