Češi jsou lepší, než si myslí

Akademie věd ČR a Slovenská akademie věd ocenily u příležitosti 25 let spolupráce monografii Češi a jejich sousedé: meziskupinové postoje a kontakt ve střední Evropě. Vědkyně Sylvie Graf, Martina Hřebíčková, Magda Petrjanošová a Alicja Leix zkoumaly, jak lidé ve střední Evropě vnímají příslušníky vlastního národa a sousedních národů, co k nim cítí a jaké mají zážitky ze vzájemného setkávání.

Šetření se zakládalo na psychologických dotaznících. Autorky je doplnily o otázky, v nichž účastníci popisovali své zkušenosti se sousedními národy. Oslovily několik tisíc respondentů žijících v pohraničních oblastech České republiky, v Německu, Rakousku, Polsku a na Slovensku. Výjimečný je i autorský kolektiv, sestává z vědkyň z České republiky, Slovenska a Polska.



Monografie se zabývá výzkumem kontaktů Čechů a jejich sousedů. Zkoumali vědci takové vztahy i v minulosti – například v souvislosti s rozpadem Československa v roce 1992, vstupem do Evropské unie v roce 2004 apod.?

Nevíme o žádných výzkumech kontaktů Čechů s jejich sousedy v souvislosti s událostmi, které zmiňujete. Ani o žádných jiných psychologických výzkumech na téže téma. Naše kniha je výjimečná právě proto, že poprvé představuje rozsáhlé poznatky o vztazích Čechů s jejich nejbližšími sousedy. V rámci střední Evropy jsme zkoumaly vztahy Čechů s Němci, Rakušany, Poláky, Slováky a dotazovaly se také lidí ve čtyřech sousedních zemích na jejich vztahy s Čechy. Takto rozsáhlý a různorodý soubor je u psychologického výzkumu ojedinělý. Kolegové z jiných vědních disciplín publikovali výsledky s poněkud odlišným a užším zaměřením. Studie od sociologa a politologa Lukáše Novotného se zaměřuje na vzájemné vnímání Čechů a Němců, socioložka Barbora Spalová zkoumá vztahy Čechů a Němců v česko-německém pohraničí.


Sylvie Graf

Jak jste výzkum prováděly (výběr respondentů, časová osa sběru dat, použité metody, otázky)? Srovnávaly jste data s výsledky z jiných časových období?
V České republice se výzkumu účastnilo více než čtyři tisíce respondentů. Šlo především o studenty vysokých škol, ale také o starší respondenty různých profesí. V dalších zemích jsme se kvůli náročnosti sběru dat musely omezit na vysokoškolské studenty. Toto omezení je žádoucí proto, že zajistí porovnávání homogenních skupin. Monografie vyšla v roce 2015 – sběr dat jsme zahájily v roce 2008. Neporovnáváme ale data z různých časových období.

Uvedly byste modelový případ?
Účastníci nejdříve popsali libovolnou konkrétní zkušenost s příslušníkem jim nejbližšího sousedního národa. Například obyvatelé Zlína popsali zkušenost se Slováky, obyvatelé z Ústí nad Labem s Němci. Poté vyjádřili pocity vřelosti, popřípadě rezervovanosti vůči vlastnímu národu a čtyřem dalším národům a posuzovali typické vlastnosti jejich příslušníků. Měly jsme tedy k dispozici údaje o konkrétním průběhu kontaktu mezi lidmi z pěti středoevropských zemí, které jsme propojily s hodnocením sousedních národů. Zjistily jsme tak, jaké konkrétní skutečnosti v průběhu meziskupinového kontaktu ovlivňují míru vřelosti pociťovanou vůči daným národům.

Platí, že moderní komunikační prostředky či otevřený pracovní trh přinášejí více možností, jak poznávat naše sousedské země? Zlepšily se vztahy Čechů s obyvateli sousedních zemí – třeba se Slovenskem?
Na základě našich dat nemůžeme zjistit, zda se vztahy mezi národy změnily, protože jsme je pořídily v jednom časovém období. Na druhou stranu moderní komunikační prostředky, otevřené hranice, studium a práce v zahraničí umožňují snáze získávat informace o sousedech prostřednictvím vlastních zkušeností. Především o těch v minulosti izolovaných železnou oponou. Míra obeznámenosti se ukazuje jako klíčová ve zlepšování vztahů mezi různými skupinami – například náboženskými nebo etnickými.


Martina Hřebíčková

Co jste v této souvislosti zjistily?
I v našem výzkumu se jako podstatná pro redukci předsudků ukázala být právě míra blízkosti k lidem ze sousedních národů, kdy navázaná přátelství a vztahy s konkrétními cizinci přispívaly k pozitivnějšímu hodnocení daných národů. Pozitivní – ale i negativní – hodnocení konkrétních cizinců v průběhu kontaktu se přenášelo na postoje vůči celým národům. Zajímavé bylo, že negativní zkušenosti s příslušníky sousedních národů sice postoje k sousedním národům zhoršovaly, blízké vztahy s lidmi z daného národa byly ale schopny tento škodlivý vliv negativních zkušeností eliminovat. Skutečnost, zda máme přátele nebo známé z určitého národa, funguje tedy jako jakýsi protektivní faktor před zhoršováním postojů k tomuto národu v důsledku negativních zkušeností s jeho příslušníky, kterým se nelze vyhnout.

Kde všude jste tyto výstupy představily?
Výsledky této části výzkumu představujeme nejen v oceněné monografii, ale i v uznávaných mezinárodních časopisech European Journal of Social Psychology a Group Processes and Intergroup Relations. Vzhledem k záběru výzkumu jsme se zaměřily i na konkrétní typy sociálních interakcí, například mezinárodní výměny v oblasti školství. Jejich vliv na redukci předsudků přibližujeme nejen pedagogické odborné veřejnosti v mezinárodním časopisu The New Educational Review.

Které ze svých sousedů vnímají Češi nejpozitivněji a kteří sousedé vnímají nejpozitivněji Čechy?
Není asi překvapením, že čeští respondenti mají nejvřelejší vztah ke Slovákům. Ze srovnání míry vřelosti, kterou pociťují k vlastnímu národu a sousedům, vyplývá, že Češi ve svých sympatiích dokonce nerozlišují mezi Slováky a vlastním národem. K oběma skupinám pociťují stejnou míru náklonnosti.

Je to běžné?
Sociálně-psychologické teorie předpokládají, že budeme preferovat vlastní skupinu před těmi, do nichž lidé nepatří – o to je naše zjištění pozoruhodnější. I když i u Slováků představovali Češi nejpopulárnější sousedy, k vlastnímu národu pociťovali daleko vyšší míru vřelosti. Zaznamenaly jsme i to, co dokumentují výzkumy veřejného mínění v Polsku, a sice že v delším časovém horizontu jsou Češi pro Poláky nejoblíbenějším národem. V Polsku se dokonce používá termín čechofile. Také náš výzkum ukázal, že polští vysokoškoláci považují Čechy za své nejoblíbenější sousedy.

Projevují se ve vnímání Čechů ostatními národy nějaké stereotypy? Pokud ano, vycházejí z reality?
Dílčím tématem byly právě vlastnosti typických představitelů pěti evropských zemí. V sociálních vědách se jim říká národní stereotypy nebo také národní charakter. Zkoumaly jsme především přesnost národních stereotypů – tedy zda vycházejí z reality, jak se ptáte ve své otázce.

Co konkrétně jste srovnávaly?
Porovnávaly jsme představy o charakteristikách typických představitelů pěti evropských zemí s tím, jak lidé posuzují sami sebe. Zjistily jsme, že stereotypy z reality nevycházejí, protože lidé posuzovali typického představitele vlastního národa jinak než sami sebe. Jako jedny z prvních na světě jsme zkoumaly také přesnost stereotypů o příslušnících jiných zemí. Předpokládalo se totiž, že lidé ze sousedních zemí mohou být při posuzování národních stereotypů určité země objektivnější, a tudíž přesnější než lidé, kteří posuzují stereotypy vlastní země. Naše výsledky ukázaly, že ani sousedé (tedy pohled „zvenčí“) nejsou při posuzování národních stereotypů přesní. Naše závěry byly natolik zásadní, že je publikoval prestižní European Journal of Personality.


Magda Petrjanošová

Mají naši sousedé stejný pohled na Čechy? Shodují se, jaké jsou české národní stereotypy?
Při posuzování více skupin lidé obvykle preferují vlastní skupinu před těmi, do nichž sami nepatří. Mohly bychom proto očekávat, že Češi budou posuzovat typického představitele vlastního národa pozitivněji a typické představitele sousedních národů negativněji. To se ale nepotvrdilo. Naopak při posuzování typického příslušníka vlastního národa jsme poměrně kritičtí.

Takže sami na sebe pohlížíme spíše negativně?
O národním sebemrskačství a vlastním negativním stereotypu referují opakovaně historici, filosofové, politici i sociologické průzkumy. Například etnolog Ladislav Holý upozornil na paradox, že Češi sice pozitivně hodnotili český národ jako vzdělaný a kulturní, ale zároveň Čechům připisovali negativní vlastnosti, jako je závist, vychytralost a egoismus.

A naši sousedé?
Naši blízcí sousedé nás vnímají pozitivněji, a navíc se do velké míry shodují. Poučení z našeho výzkumu tedy zní: nejsme tak špatní, jak si o sobě myslíme. Pouze slovenští respondenti se při vnímání stereotypu Čecha odlišují. Připisují Čechům charakteristiky spojované s dominancí, když je vidí jako asertivní, aktivní, neskromné a nepoddajné. Reminiscence ze soužití, kdy Slováci vnímali Čechy ve společném státě jako dominantního staršího bratra, se odráží i v pohledu současných slovenských vysokoškoláků.



Alicja Leix

Jakých stereotypizací či negativních postojů se pro změnu dopouštíme my?
Měly bychom upřesnit, že stereotypy nejsou nutně negativním jevem. Zařazování lidí do skupin je automatickým procesem, který ulehčuje porozumět komplexnímu sociálnímu prostředí. Automatická je i aktivace stereotypů. Na jejich základě během chvíle odhadneme, co můžeme očekávat od lidí, s nimiž se setkáváme poprvé. Stereotypy vlastně napovídají, co mohou očekávat od příslušníků určité skupiny – třeba od žen, Rakušanů, policistů.

Takže nám vlastně i pomáhají?
Stereotypy zjednodušují interakce mezi lidmi a pomáhají nám rychle se zorientovat v nových situacích. Pokud bychom ke každému člověku přistupovali jako k jedinečné individualitě, náš kognitivní systém by byl zahlcen množstvím informací z komplexního sociálního prostředí.

Hraje svou roli i věk?
Zmínily jsme, že pouze v České republice byli našimi respondenty lidé různého věku. Mohly jsme proto ověřit, zda se liší jejich pohled na typického Čecha a typické představitele sousedních národů. Zatímco mladší i starší respondenti vnímají typické představitele sousedních národů podobně, v pohledu na typického Čecha se mladší respondenti od starších lidí odlišují. Vysokoškoláci vnímali typického Čecha jako osobu s nižší mírou odolnosti vůči psychické zátěži. Považují jej za introverta, do sebe uzavřeného, málomluvného pesimistu. Ve vztahu k druhým lidem je podle vysokoškoláků typický Čech spíše nepřátelský, neochotný pomáhat druhým, povýšený, zahleděný do sebe a necitlivý. Dospělí jej vnímali pozitivněji, když mu přisuzovali nižší míru psychické lability a vyšší míru ostatních zmíněných vlastností. Češi opakovaně rozdělovali podle věku Němce, když (při setkání v Čechách) starší popisovali jako slušné turisty a mladé jako hlučné, roztahovačné a obvykle pod vlivem alkoholu. Můžeme zmínit, že vliv věku se projevil i z opačné strany. V odpovědi na otevřenou otázku o zkušenostech s příslušníky druhé země Slováci vydělovali Čechy podle věku. Mnozí s lítostí zmiňovali, že mladí Češi a Češky už nerozumějí slovenštině.

Jsou k sousedům shovívavější Češi, kteří žijí přímo u hranic, nebo kteří se nacházejí dál od nich? Lze v tomto ohledu položit i jiné linie (například venkov versus město)?
Primárně jsme se zaměřily na to, jak se liší postoje k sousedním národům v závislosti na míře zkušeností s lidmi z těchto národů. Díky tomu, že jsme oslovovaly studenty vysokých škol, jsme si nemohly být jisty tím, odkud lidé vlastně pocházejí. Studující z Univerzity v Ústí nad Labem mohli dosavadní život strávit na Vysočině, a Němce tak nikdy nepotkat a naopak studující z Brna mohli pocházet z pohraničí s Polskem. Předpokládaly jsme, že zjištěná míra kontaktu s lidmi z jiných národů je přesnějším prediktorem postojů než bydliště.

Co se vám v této souvislosti potvrdilo?
To, že lidé s hojnějším kontaktem se sousedy, k němuž jsou v pohraničních regionech obvykle častější příležitosti než v malých městech ve vnitrozemí, mají k sousedním národům lepší postoje. Týká se to ale pozitivních zkušeností. Geografická blízkost zároveň zvyšuje pravděpodobnost negativních zkušeností, které postoje k sousedním národům naopak zhoršovaly. Naše data ale ukázala, že pozitivních zkušeností je v oblastech s častým kontaktem mezi lidmi různých národností mnohem víc než zkušeností negativních, což je optimistické zjištění. Na otázku můžeme opět poskytnout i odpověď z druhé strany. „Dělicí linii“ mezi Čechy jsme opravdu zaznamenaly. Konkrétně v pohledu Slováků a Slovenek, kteří ve svých výpovědích o zkušenostech s Čechy používali často dělení na Pražany a ostatní nebo Čechy a Moravany.

Které výsledky vás překvapily?
Sociální vědci dosud vědí málo o tom, jak se stereotypy formují. Napadlo nás porovnat vlastnosti, které lidé přisuzují typickému představiteli vlastní země a příslušníkům sousedních zemí. Odhalily jsme pozoruhodný fenomén, který s formováním stereotypů souvisí. Pojmenovaly jsme jej zrcadlení.

Jak se projevuje?
Vymezováním respondentů z jedné země vůči sousední zemi způsobem, že v charakteristikách, kde je typickému představiteli vlastní země přisuzována vysoká míra určité vlastnosti, je typickému představiteli jiné země přisuzována její nízká míra a naopak. Například čeští respondenti posuzovali typického Čecha jako málo přívětivého, zatímco typickému Slovákovi přisuzovali vysokou míru přívětivosti. Slováci zrcadlí některé vlastnosti vůči Němcům. Svého typického představitele charakterizují jako vřelého, optimistického, s bohatou fantazií, otevřeného prožívání emocí a přívětivého, ale méně svědomitého, což je v přímém protikladu k tomu, jak posuzují Němce. Toho vnímají jako asertivního, s nízkou mírou vřelosti a přívětivosti, uzavřeného prožívání emocí, ale s vysokou mírou svědomitosti. Zrcadlení jsme zkoumaly i v dalších kontextech a zaznamenaly jsme jej i u regionálních a etnických stereotypů.

Prostor, který jste zkoumaly, má víceméně společnou historii, kulturu, společné kořeny… Je pro náš region, který sdílíme, něco typického, co bychom mohli označit jako „fenomén středoevropanství“?
Na to, zda existuje „fenomén středoevropanství” by bylo vhodnější se zeptat historiků, politologů nebo antropologů. Něco obecného a sjednocujícího týkajícího se psychologického fungování Evropanů jsme ale přece jen zjistily. Respondenti se při posuzování svých osobnostních vlastností shodovali, rozdíly mezi respondenty z různých zemí jsme našly při posuzování národních stereotypů. Znamená to, že stereotypy zveličují rozdíly mezi lidmi, ačkoli si jsou lidé ze střední Evropy hodně podobní – Češky a Češi mají střední míru svědomitosti stejně jako Němky, Němci nebo Rakušanky a Rakušané. Další poselství tedy zní, že jsme si jako jednotlivci z různých zemí mnohem podobnější než napovídají národní stereotypy. 

Sylvie Graf, Ph.D., působí jako vědecká pracovnice v Psychologickém ústavu AV ČR v Brně. Je předsedkyní sekce interkulturní psychologie Českomoravské psychologické společnosti. Zabývá se možnostmi snižování předsudků a zlepšování vztahů mezi lidmi z různých skupin. Publikuje v uznávaných mezinárodních časopisech. V současnosti je na stáži na univerzitě v Bernu, na které získala prestižní dvouletý grant „Marie Curie Fellowship“ od Evropské komise, v jehož rámci zkoumá utváření postojů k imigrantům.

Martina Hřebíčková, DSc., je vedoucí vědeckou pracovnicí Psychologického ústavu AV ČR v Praze. Patří k nejcitovanějším českým psychologům. Těžištěm jejího zájmu je pětifaktorový model osobnosti a metody pro jeho diagnostikování. Zkoumá také sociální percepci, národní stereotypy a akulturaci. Byla řešitelkou čtyř grantových projektů podpořených Grantovou agenturou ČR. V současnosti řeší projekt věnovaný akulturačním strategiím u majority a minority. V letech 2010–2016 byla jako první zástupkyně/zástupce z České republiky zvolena do Executive Committee European Association of Personality Psychology.

Magda Petrjánošová, Ph.D., je vědeckou pracovnicí Ústavu výzkumu sociální komunikace Slovenské akademie věd v Bratislavě. Zajímají jí zejména otázky národních a jiných identit, používání jazyka v interakci a uplatnění kvalitativního výzkumu ve společenských vědách. O tématech publikovala sama nebo ve spoluautorství několik monografií a studií v zahraničních i domácích odborných časopisech.

Alicja Leix, Ph.D., je rodačka z polské Wroclawi, dlouhodobě žijící v Brně. Jako psycholožka, lingvistka a soudní tlumočnice působí v interdisciplinárních projektech zaměřených na žáky-cizince, didaktiku češtiny pro cizince, bilingvismus, polsko-české vztahy, postavení dítěte v rámci rozvodového řízení. Spolupracuje se státními, neziskovými a soukromými institucemi v České republice i zahraničí.

Připravil: Luděk Svoboda, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR
Foto: Archiv autorek

Přečtěte si také

• Zrak má z pohledu evoluce výborný poměr cena–výkon, říká Filip Děchtěrenko
• Sociologové zjišťovali, jakým překážkám čelí čeští podnikatelé a podnikatelky
• Unikátní sociologický výzkum odhaluje korupci z pohledu samotných aktérů
• Lidé se nejvíce bojí krádeží, podvodů a přepadení na ulici, ukazují výzkumy
• Konference SYRI: Jak zvýšit odolnost společnosti po covidu a v době konfliktů?
• Na koupi vlastního bytu potřebují Češi 15 ročních platů, nejvíce z celé EU
• Integrace ukrajinských uprchlíků má rezervy, zaznělo na konferenci v Senátu
• Covid, válka, klima. Jak posilovat odolnost, aby společnost neovládl strach?
• Památky, jídlo i zábava: vědci zkoumali, co v Praze nejvíc zajímá turisty
• Plýtvání jídlem: více než miliarda tun potravin se každý rok vyhodí