Zahlavi

Ohrožení ptáci hledají bydlení, kde se dá. Domov jim berou monokultury

04. 12. 2020

Česká zemědělská krajina je pouští s minimem života. Rozlehlé lány plné pesticidů odrazují hmyz, ptáky i savce – situace je natolik vážná, že se oázami stávají houští pod sloupy elektrického vedení a kupky hnoje. Na problém upozorňují i aktivity spojené s Mezinárodním dnem půdy, který si svět připomíná 5. prosince. Tématu jsme se věnovali v popularizačním časopise AΩ / Věda pro každého, který vydává Akademie věd ČR.

Černobílou hlavu zdobí několik centimetrů dlouhá odstávající chocholka, přílet ohlašuje nezaměnitelným voláním a vzdušnou akrobacií. Čejka chocholatá. Kdo ji však v posledních třiceti letech spatřil, jak poletuje nad lánem obilí, může hovořit o velikém štěstí.

Přitom ještě před stoletím se čejky řadily k naprosto běžným ptákům. V různých částech země o nich lidé mluvili jako o áhežkách, kolajkách nebo knihorách. Se změnou hospodaření však začalo čejek dramaticky ubývat. V roce 1989 u nás hnízdilo sotva čtyřicet tisíc párů, dnes jich je stěží pouhých sedm tisíc.


Chocholouš obecný je na seznamu ohrožených ptáků.

Podobně smutný osud s čejkou sdílejí chocholouš obecný a sýček obecný, kteří balancují na pokraji vyhynutí. Stejně jako čejky bývali chocholouši i sýčci typickými obyvateli tradiční pestré polní krajiny rozvrstvené remízky, cestičkami, křovinami a drobnými farmami.

Není kde stavět
Čejky a chocholouši si rádi budují hnízdo na zemi, přímo v polní půdě. Jenže o tu se v posledních desítkách let už nestarají farmáři s koňmi, kteří by se hnízdům mohli vyhnout, ale velké těžké stroje. O místa k hnízdění přišli také sýčci, kteří si obydlí tradičně stavějí ve starých stromech s dostatkem dutin. Takových ale v dnešní polní krajině také moc není, a tak musejí vyhledávat spíše různá nenápadná zákoutí v hospodářských budovách.

Méně je i hmyzu, za posledních třicet let se ztratila zřejmě až polovina druhů (přesné číslo se ale zrovna u hmyzu určuje dost těžko). Třeba podle červeného seznamu bezobratlých vymizely z naší republiky stovky druhů hmyzu, to se ale týká jen nejlépe prozkoumaných druhů, celkově může jít o tisícovky druhů. Viditelně ubylo i menších savců, konkrétně u zajíců polních se zmiňuje až devadesátiprocentní pokles.

Jedinci, kteří chtějí v člověkem změněné krajině přežít, se jí musejí přizpůsobit, a hledají proto netradiční řešení. Ubytování nacházejí pod sloupy vysokého napětí a jako do jídelny docházejí nebo přilétají ke kupkám hnoje. „Lidem se sloupy elektrického vedení nebo hnojiště nelíbí, vnímáme je spíš negativně, ale zvířata to vidí jinak. Pro ptáky představují třeba hromádky hnoje plné larev a brouků důležitý potravní zdroj, který může přispět k jejich přežití,“ zdůrazňuje Martin Šálek z Ústavu biologie obratlovců AV ČR, jenž se výzkumem vlivu zemědělství na biodiverzitu dlouhodobě zabývá.


Kupky hnoje představují pro ptáky a další živočichy zdroj potravy.

Smrdí, ale žije
Především hnojiště, která leží na poli celoročně, i v zimě, pomáhají ptákům polní krajiny přežít. Jenže pozor. Jednoduchá rovnice „čím více hnojišť, tím lépe pro přírodu“ také neplatí. Uniká z nich močovina, metan a další plyny, které poškozují okolní půdu i vodu. „Neříkáme, že by mělo být více hnojišť, to určitě ne. Spíš upozorňujeme na to, že současná zemědělská krajina je na tom tak špatně, že aby v ní zvířata přežila, vyhledávají i takováto místa,“ dodává Martin Šálek. Svá negativa mají i sloupy elektrického vedení – kvůli nárazům do drátů či výbojům na sloupech ročně uhynou desítky tisíc ptáků, zejména větší druhy.

Výzkum Martina Šálka je hodně postavený na aktivní práci v terénu, přímo v zemědělské krajině, kde sleduje, jak které prvky pomáhají, nebo naopak škodí rozmanitosti života. „Chtěli bychom s kolegy definovat, jaké je minimální zastoupení nezemědělských prvků v krajině, aby v ní nadále neklesala ohrožená biodiverzita,“ doplňuje.

Aby se podařilo skutečně navrátit bohatý život do nehostinných polí, bylo by podle Martina Šálka zapotřebí mnohem většího úsilí než jen přidat novou haldu hnoje. Je nezbytné, aby se změnilo dlouhodobé nastavení zemědělské politiky v celé Evropské unii.

Aby však farmáři dobrovolně zmenšovali obhospodařované plochy a udržovali remízky, cestičky nebo mokřady, muselo by se jim to finančně vyplatit. Jedním z možných řešení jsou dotace. Jenže dohodnout se na strategii, která by byla výhodná pro všechny evropské země a zároveň nesnížila konkurenceschopnost na celosvětovém trhu, není snadné. „Nevidím to úplně pozitivně. Ale na druhou stranu vždycky nějaká naděje existuje. V Evropském parlamentu se například diskutuje o takzvané zelené dohodě, která by mohla výrazně podpořit dlouhodobou udržitelnost zemědělského hospodaření,“ říká Martin Šálek. Od rozpravy v evropských orgánech do praxe však bývá ještě poměrně dlouhá cesta. Není jisté, zda se podaří opatření, která by mohla být opravdu průlomová, vůbec prosadit.

K úpravě smýšlení nás možná donutí, až změnu klimatu skutečně pocítíme. Proti jejím důsledkům se už i v Česku začalo aspoň trochu podporovat budování mokřadů a remízků, i když zatím jen na malých rozlohách a velmi pomalu.

Zachraňme sýčka
Nebude však už pro některé živočichy pozdě? Třeba pro sýčka? V Česku zbývá jen posledních zhruba sto párů těchto malých sov s uhrančivýma očima. Přitom ještě za první republiky jich u nás žily desítky tisíc. Ornitologové před pár lety spustili velkou záchrannou kampaň, aby sýčkové úplně nevyhynuli.


Sýček obecný je v Česku na pokraji vyhynutí. Projekt na jeho záchranu iniciovala Česká společnost ornitologická a Ústav biologie obratlovců AV ČR.

„Snažíme se spolupracovat se zemědělci, aby umožňovali sovám bezpečné hnízdění a hospodařili tak, aby ptáci nacházeli v okolí dostatek potravy,“ dodává Martin Šálek. Letos se sýčkům dařilo, díky množství hrabošů rodiče vyvedli rekordních 95 mláďat, přičemž dvě třetiny z nich vylétly z budek vyvěšených během záchranné kampaně.

Tady ale dobré zprávy končí – přemnožení hrabošů je u nás tak velké, že úřady souhlasily s plošným rozsypáním nebezpečného jedu na jejich hubení, a to i v oblastech středních a severních Čech, kde žije téměř celá populace sýčků. Jaký bude jejich další osud, zatím nevíme. Sýčci jsou malého vzrůstu a poměrně velké hraboše polykají celé – riziko otravy tak je pro ně velmi vysoké. Hrozí, že letité úsilí o záchranu soviček vyjde nazmar. Ochránci sýčků se pokoušejí dojednat alespoň nějaký kompromis, například aby se jed nepoužíval v bezprostředním okolí hnízdišť.

Polním ptákům, hmyzu i savcům by nejvíc pomohlo, kdyby se zásadně změnil současný způsob hospodářského využívání krajiny, který dnes připomíná spíš její drancování. Kdyby přibývalo alejí a remízků, křovinatých pásů, mezí, ponechávaly se staré stromy a jejich torza nebo se instalovaly různé berličky a sloupky… Kdyby suchá zemědělská poušť ožila různorodými krajinnými prvky. Prozatím si živočichové včetně hbitých čejek musejí vystačit i s útočišti pod sloupy elektrického vedení a s prostřenými stoly na kupkách hnoje.

Další informace o ochraně sýčků najdete na webu České společnosti ornitologické či na Facebooku.

Tento článek a další zajímavé texty jsme zařadili do aktuálního čísla popularizačního časopisu AΩ / Věda pro každého.


AΩ 2/2020 (verze k listování)
AΩ 2/2020 (verze ke stažení)

Připravila: Leona Matušková, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR
Foto: Shutterstock

Přečtěte si také

Biologicko-ekologické vědy

Vědecká pracoviště

Výzkum v této oblasti je zaměřen na studium vztahů jak mezi organismy a prostředím, tak i mezi jednotlivými organismy; výsledky jsou využitelné v péči o životní prostředí. Studium zahrnuje terestrické, půdní a vodní ekosystémy a systémy parazit-hostitel. Výzkum je prováděn většinou na území ČR a přispívá tak k jejímu bio-ekologickému mapování. Dlouhodobá pozorování ve vybraných lokalitách se soustřeďují na typické ekosystémy studované z hlediska geobotaniky, hydrobiologie, entomologie, půdní biologie, chemie a mikrobiologie a na problematiku eutrofizace vybraných přehrad a jezer. V oblasti botaniky je studována taxonomie vyšších a nižších rostlin, zvláště řas, s využitím v oblasti ochrany přírody. Studium molekulární a buněčné biologie, genetiky, fyziologie a patogenů rostlin a hmyzu je předpokladem pro rozvoj rostlinných biotechnologií v zemědělství a využití hmyzu jako modelu pro obecně biologický výzkum. Botanický ústav též pečuje o Průhonický park, který je významnou součástí českého přírodního a kulturního dědictví. Sekce zahrnuje 4 vědecké ústavy s přibližně 1030 zaměstnanci, z nichž je asi 380 vědeckých pracovníků s vysokoškolským vzděláním.

Všechny výzkumné sekce