Předsedkyně v Ústavu pro českou literaturu: dobrodružná cesta rukopisy i citáty

Kdy na veřejnosti poprvé zazněl termín „pražská kavárna“? Kde se v současnosti nachází jediný dochovaný úplný rukopis Máchova Máje? A jak literární vědci luštili pseudonymy, pod kterými se skrývali vydavatelé českého samizdatu? To všechno zajímalo předsedkyni Akademie věd ČR Evu Zažímalovou na její návštěvě Ústavu pro českou literaturu.

Ústav je rozkročený mezi Prahou a Brnem, kde působí zhruba pětina z celkem devadesáti zaměstnanců. Hlavní sídlo je v krásném funkcionalistickém Paláci Ferra na Florenci, který ve 20. letech navrhl pro stejnojmennou železářskou společnost architekt Josef Karel Říha. Chloubou je nově zrekonstruovaný přednáškový sál, v posledních třech letech však zásadní proměnou prošlo i celé nádvoří. „Postupně se snažíme odstranit nánosy 70. a 80. let, aby co nejvíce vynikl původní záměr architekta Říhy. Loni jsme tu žili na staveništi,“ řekl ředitel ústavu Pavel Janáček, který si s pomocí grafických designérů dovolil malý postmoderní výstřelek. Prostory ústavu zdobí řada literárních citátů, které můžou sloužit jako zapeklité hádanky. Nemají totiž uvedeného autora. Tak co třeba tato věta? „Co ještě čekat? Dopovídáno.“

Pokud člověk odhadne, že by mohlo jít o úryvek starší české básně, stačí mu kliknout na vynikající databázi Česká elektronická knihovna, která vznikla právě díky místním literárním vědcům. Odpověď je rychlá: báseň J. V. Sládka ze sbírky v Zimním slunci. Databáze zpřístupňuje originální básnické texty z 19. a začátku 20. století (končí obdobím, na které se již vztahují autorská práva).

Ředitel Pavel Janáček při úvodní prezentaci

2 a půl milionu veršů

Není to však jediná softwarová pomůcka, s kterou badatelé pracují. Průměrná roční návštěvnost všech online informačních zdrojů ústavu převyšuje jeden milion návštěv. Na ústavu již osmým rokem úspěšně působí versologický tým, který zmíněnou Sládkovu báseň dokáže rozebrat doslova na dřeň. Jaké typy rýmů autor nejčastěji používá? Má nějaká preferovaná spojení? A co je jeho neoblíbenější slovo? Vědci dokonce dokážou odhalit i případné inspirace a výpůjčky z jiných autorů, porovnat jejich styly. Byť jak ve své prezentaci zavtipkoval vědecký tajemník Petr Plecháč: „V případě literárních děl nemluvíme ani tak o plagiátu, jako o výrazném vlivu jiného autora“. Badatelé shromáždili celkem 2 a půl milionu veršů, které tvoří největší versologický korpus na světě. V poslední době tým s pomocí moderních technologií například rozkrývá otázku sporného autorství hry Král Jindřich VIII., kterou William Shakespeare napsal zřejmě s Johnem Fletcherem. Podle výzkumu se ukazuje, že výrazně větší podíl měl právě Fletcher.

Graf znázorňující podíl Williama Shakespeara (modrá) versus Johna Fletchera (červená) na hře Král Jindřich VIII.

Dalším unikátním počinem je svazek databází Česká literární bibliografie, která obsahuje více než 2 miliony záznamů z oblasti kulturní publicistiky i odborných textů o české literatuře od počátků novodobé české literatury na sklonku 18. století až po současnost. Ústav je zpracovává již bezmála 70 let a aktualizuje doslova každým dnem, ve středoevropském kontextu jde o aplikaci ojedinělou svým rozsahem i přístupností, všechna data jsou volně k dispozici na webu.

Vědci se však nezaměřují jenom na „nejvyšší literární patra“, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale také na žánry takzvaně okrajové. Možná leckoho překvapí, že v rámci ústavu již 5 let funguje Centrum pro studia komiksu (ve spolupráci s Palackého univerzitou).

Zvláštní skupiny tvoří germanobohemisté či teatrologové, kteří byli počátkem 90. let z ústavu „vyhnáni“. „Plánujeme vydávat jeden svazek dramat ročně,“ říká literární vědec Pavel Janoušek, který rozvoj teatrologického týmu podporuje ze své loňské Akademické prémie. Mezi jeho další priority patří i hlubší analýza období Protektorátu a při svém výzkumu učinil i jeden pozoruhodný objev: že termín „pražská kavárna“, nyní tak často skloňovaný na politické scéně, na veřejnosti poprvé zazněl již v roce 1938, kdy ho po Mnichovu použili kritici první republiky.

Literární vědec Pavel Janoušek objasnil, že pojem „pražská kavárna” po Mnichovu 1938 použili již kritici první republiky

Dálnice české kultury

Všechna oddělení na ústavu mají jedno společné – v centru pozornosti jsou velké projekty a tituly, které by podle Janáčka měly vytvářet páteř české kultury. „Aby se z nich staly jakési dálnice, po kterých se pohybuje česká kulturní veřejnost,“ uvedl ředitel Janáček.

Mezi oněmi výjimečnými tituly jmenoval například titul Český literární samizdat, který je nominovaný na letošní Cenu Magnesia Litera v kategorii ediční čin a na němž téměř čtyři roky pracovalo celé lexikografické oddělení pod vedením Michala Přibáně. Jak uvádí autoři knihy, práce na svazku byla mnohdy takřka detektivní: jména samizdatových vydavatelů a přispěvatelů rozkrývali jak prostřednictvím osobních svědectví, tak textologickou analýzou, v řadě případů sehrála roli i náhoda, když literární vědce nasměrovala například pokladní v regionálním kině, která byla opisovačkou jedné edice. „Na samizdat mám také jednu vzpomínku, ve škole jsem četla pod lavicí Černé barony,“ podotkla při prohlídce ústavu předsedkyně Eva Zažímalová.

Velký ohlas, a to i ve světě, měla i dvousvazková publikace V obecném zájmu: Cenzura a sociální regulace literatury v moderní české kultuře 1749-2014, která vznikala neuvěřitelných deset let a na téměř dvou tisících stranách zkoumá proměny cenzury od osvícenství po dnešek. Dílo, na kterém se podílel kolektiv autorů v čele s Michalem Wögerbauerem či Pavlem Janáčkem, se přitom snaží popsat cenzuru nejenom jako pověstnou literární „brzdu“, ale jako společenský fenomén, kdy cenzor ovlivňuje spisovatele a spisovatel cenzora, a to nejenom negativně.

Návštěvy se kromě předsedkyně AV ČR zúčastnil i místopředseda Pavel Baran

Od Rukopisů k Topolovi

Mezi další stěžejní projekty patří i péče o dědictví tzv. Pražské školy (Pražský lingvistický kroužek) či výzkum věnovaný nejznámějším českým falzům: Rukopisům královedvorskému a zelenohorskému, které jsou nicméně cenným dokladem novodobé české literatury. Kolektivní monografie s příspěvky českých i zahraničních badatelů se chystá na konec letošního roku a nově nahlíží na to, jak se s těmito falzy vyrovnávalo moderní české umění.

V rámci ústavu vychází i náročná edice Česká knižnice, kterou se podařilo v roce 2016 s podporou programu Strategie AV 21 zachránit z potíží spojených s odchodem zakladatelů a generační obměnou v ediční radě. Knižnice přináší zásadní texty české literatury od středověku po současnost a za pár dní dospěje k jubilejnímu 100. svazku – tím bude román Sestra Jáchyma Topola.

Osud Máchova rukopisu

„Možná se to nezdá, ale i v našem oboru podstupujeme řadu fyzikálních a chemických zkoušek, když analyzujeme starší rukopisy a rozkrýváme nejrůznější vrstvy včetně škrtanců. Ediční zpracování starších literárních děl je něco jako restaurování starých maleb, kdy očišťujeme originální texty a hledáme cesty, jak je zpřístupnit veřejnosti,“ uvedl ředitel a jako příklad zmínil připravované nové vydání proslulé Máchovy básně Máj v Kritické hybridní edici.

Ta propojuje knižní přístup s elektronickým (vyšly tu už Bezručovy Slezské písně a souborné dílo Františka Gellnera) a obsáhne i digitální faksimile Máchových rukopisů. Podle Janáčka se rukopis Máje stále nachází v soukromých rukou, a to v rodině Krouských z Mladoboleslavska. Od Máchova bratra Michala a Karla Sabiny, kteří se pokoušeli o druhé vydání Máje, ji v polovině 19. století zřejmě koupil či darem dostal mecenáš české literatury, statkář Jan Nepomuk Krouský, který působil v Zemském sněmu a stal se starostou své rodné obce Katusice. I když komunisté později potomky Krouského z Katusic vyhnali a majetek jim zabavili, rodině se dařilo Máchův rukopis dlouho ukrývat. Vydali ho až na nátlak Státní bezpečnosti, po revoluci se jim však rukopis vrátil zpátky.

Výrazné tituly minulých let, které vyšly zásluhou místních literárních vědců

Na titulním snímku zprava: Předsedkyně AV ČR Eva Zažímalová, členky Akademické rady Taťána Petrasová a Markéta Pravdová, vzadu místopředseda AV ČR Pavel Baran

Související články:

Lepší zapálit jednu svíčku než proklínat temnotu

21 krátkých let připomíná Kronika první republiky

Připravila: Alice Horáčková, Odbor mediální komunikace Kanceláře AV ČR
Foto: Olga Sedílková, Ústav pro českou literaturu AV ČR

Přečtěte si také

• Krym jako křižovatka světů i ztracený ráj, nyní 10 let pod ruskou nadvládou
• Pohádky: bylo nebylo aneb od lechtivých příběhů k povídání pro děti
• Do češtiny přeložený cestopis z 10. století odkrývá málo známou minulost
• V Řecku si připadáte jako na horské dráze, říká Pavla Drápelová Gkantzios
• Vnímání času, vědomí a umělá inteligence. Co spojuje psychology a filozofy?
• Superhrdinové existovali ve vyprávění od nepaměti, říká Markéta Kulhánková
• Romský Atlantik: Jak žijí a jací jsou Romové v Brazílii, Angole a jinde?
• Zpěv a tanec vídeňských Čechů souvisejí i se vztahem ke kořenům, ukazuje kniha
• Jazykovědkyně Michaela Lišková zkoumá neologismy: Nová slova patří mladým
• Stěny Kateřinské jeskyně pokrývají pravěké kresby, co o nich vědci zjistili?