Zahlavi

Vždy jsem sloužil pouze jedné instituci

Vždy jsem sloužil pouze jedné instituci

Sat Nov 26 14:53:00 CET 2016

Osm let ředitelem Ústavu chemických procesů AV ČR, čtyři roky na postu místopředsedy a osm let v pozici předsedy největší české výzkumné instituce. V březnu 2017 mu končí druhé funkční období a podle regulí nemůže znovu kandidovat. Kam povedou jeho další kroky? Co se mu během dlouhých let vědecko-manažerských postů povedlo a nepovedlo? I na to jsme se ptali končícího předsedy Akademie věd ČR prof. Jiřího Drahoše.

Tento rozhovor je vlastně bilanční, je totiž posledním pro Akademický bulletin, který nyní mění podobu, již jsme znali tolik let, a tak trochu symbolicky v situaci, kdy se volí váš nástupce. Dotkneme se určitě i budoucnosti a toho, co vás i Akademii věd teprve čeká. Pojďme ale nejprve na začátek. Kdy jste si poprvé pomyslel, že byste se mohl stát předsedou AV ČR?
V autě na cestě z Vysokých Tater. S tehdejšími kolegy z předsednictva Akademické rady Jiřím Rákosníkem a Janem Hrušákem jsme se vraceli ze společného zasedání se Slovenskou akademií věd. Končilo funkční období Václava Pačese, který avizoval, že již nechce pokračovat ve funkci předsedy, ač ještě mohl. Nastala debata a kolegové mě začali přesvědčovat, že bych měl na funkci předsedy kandidovat právě já. Docela mě to zaskočilo – vůbec jsem o tom neuvažoval, byť jsem byl jedním z místopředsedů. Přece jen někteří tehdejší členové Akademické rady byli ve vedení AV ČR déle a měli více zkušeností. Dodnes vzpomínám, že jsem tehdy překvapením skoro spadl ze sedadla.

Osm let předsedování AV ČR, předtím ve funkci místopředsedy. Dlouhá doba manažerské, reprezentativní, také úřednické a časově náročné práce. Nelitujete někdy, že jste odsunul vědeckou dráhu kvůli funkcím na druhou kolej?
Přiznávám, že jsem se s tím musel nějakou dobu mentálně vypořádávat. Již ve vedení Ústavu chemických procesů jsem měl na vědeckou práci méně času, ale stále jsem to měl do svého oddělení blízko; byl jsem v kontaktu se studenty i spolupracovníky. Ve funkci místopředsedy vědeckých aktivit výrazně ubylo, ale velmi kritické to začalo být po přesunu na pozici předsedy. Člověk si musí jednoznačně říci, zda může a chce sedět na dvou židlích. Vždy jsem to vnímal tak, že to není vhodné ani pro jednu ze zmíněných stran. Usilovat o špičkovou vědu – podprůměrná totiž postrádá smysl – a zároveň se věnovat předsednictví Akademie věd podle mě není dost dobře možné.

Jak na první funkční období vzpomínáte?
Nástup byl dramatický. Ještě jako místopředseda AV ČR jsem se někdy koncem roku 2008 účastnil předběžných jednání o rozpočtu na nadcházející rok. Od Rady pro výzkum, vývoj a inovace (RVVI) jsem se opakovaně dovídal, že nová metodika hodnocení – šlo vlastně o aplikaci známého „kafemlejnku“ – bude mít pro financování AV ČR jen pozitivní důsledky. Na jaře 2009 jsem se již jako předseda zúčastnil formálního jednání RVVI a s překvapením jsem zjistil, že máme dostat o několik set milionů korun méně. S tím jsme kategoricky nesouhlasili a byli potrestáni tak, že deficit byl dále navyšován, až po různých jednáních vyústil v minus jednu miliardu – meziročně! Následující rok jsme navíc měli přijít o další půldruhou miliardu korun, což by pro Akademii věd představovalo naprostou likvidaci. Nástup byl tedy dramatický i překvapivý, ovšem když člověka hodí do vody, musí plavat. Nakonec jsme se s vládou premiéra Jana Fischera dohodli na poklesu „jen“ o půl miliardy, přičemž klíčové bylo, že rozpočet již neměl v dalších letech klesat. V té chvíli jsme vyjednali maximum možného. Byl to určitě začátek, který bych raději nezažil. Na druhou stranu to Akademii semklo.

Šlo o situaci, kdy vám bylo během osmiletého předsedování nejvíce „horko“?
Ano, a po docela dlouhou dobu. O rozpočtu se vyjednávalo zdlouhavě a člověk nevěděl, z které strany přijde další úder: jestli z tehdejší RVVI nebo od dalších aktérů na scéně, například Svazu průmyslu a dopravy. Jeho představitelé totiž měli představu, že AV ČR může žít jen z vysoutěžených peněz, prakticky bez jakéhokoli institucionálního financování. Stejně nesmyslný názor zastávali i někteří tehdejší politici, kteří si neuvědomovali, že se věda na univerzitách nebo v Akademii věd nedá financovat jako výroba v podniku.

Financování AV ČR se vám ale během osmi let podařilo významně posílit. Jste se současným stavem spokojený, nebo by měla být institucionální podpora AV ČR ze státního rozpočtu vyšší? Je to vůbec reálné?
Není sporu, že bychom mohli smysluplně proinvestovat výrazně vyšší rozpočet, než s jakým v současnosti disponujeme. Uvědomme si, že například neseme mnohé neplánované náklady v rámci projektů strukturálních fondů, ačkoli jsou financovány z rozpočtu EU. Při výstavbách budov a nákupech přístrojů se vyskytly položky, které – alespoň podle výkladu MŠMT – nepatřily do kategorie uznatelných nákladů. Nezbývalo, než je zaplatit z rozpočtu AV ČR. Tímto způsobem jsme sanovali nemalé částky v projektech jako ELI či BIOCEV – přece ale neohrozíme projekty za miliardy korun kvůli pár desítkám milionů. Jenže tyhle peníze posléze v rozpočtu scházejí. Na druhou stranu oceňuji, že po značném propadu a víceleté stagnaci jsme se od loňského roku odrazili ode dna a dostali se s rozpočtem do růstové křivky. Doufám, že tento trend vydrží, byť zatím nejde o nijak dramatický nárůst.

Druhé funkční období – člověk si uvědomuje, že nemůže být zvolen opět do funkce. Nesvádí to k tomu víc si dovolit, zneužívat moc?
Kvalitu mé práce ve vedení AV ČR musí posuzovat jiní, ale ani když jsem byl v pozici ředitele ústavu ve druhém funkčním období (což platí i pro současnou funkci) mne nic takového nenapadlo. Politici zesilují s blížícími se volbami své sliby, jenže po volbách často platí „sliby chyby“ – se spolupracovníky v Akademické radě jsme takto nikdy neuvažovali. Naopak jsme se snažili přicházet s dalšími vizemi, které by mohly být pro naši instituci obohacením, byť se třeba zpočátku nesetkaly s kladným ohlasem.

Strategie AV21 – časté téma vašich vystoupení. Po víceméně dvou letech fungování ambiciózního projektu lze říci, že je úspěšný. Místopředseda vlády pro vědu, výzkum a inovace Pavel Bělobrádek se o něm vyjadřuje pochvalně, záštitu nad strategií dokonce převzal i premiér Bohuslav Sobotka. Pojďme ale na samotný začátek. Jak obtížné bylo Strategii AV21 prosadit? Zpočátku nebyli všichni v AV ČR nadšeni.
Na začátku jsme poměrně vzrušeně uvnitř AV ČR diskutovali. Nejobtížnější bylo přesvědčit některé ředitele ústavů, že projekt má smysl, totiž že jim nechceme diktovat ani omezovat základní výzkum, nýbrž že se vedení AV ČR domnívá, že pracoviště mají větší potenciál než jen špičkový základní výzkum a že s vynaložením vcelku minimálního úsilí mohou dosáhnout výrazného výstupního efektu v oblasti výzkumu ve veřejném zájmu – ostatně tak zní i motto Strategie AV21. Musíme si uvědomit, že od roku 2007 jsou naše ústavy veřejnými výzkumnými institucemi a mají značnou vědeckou i finanční samostatnost. Počáteční nedůvěru se ale podařilo prolomit a z dalšího vývoje mám dobrý pocit. Důležité také bylo, že se k vizi pozitivně postavila průmyslová sféra i státní správa. Těší mě, že nejen vicepremiér P. Bělobrádek zastává názor, že Strategie AV21 je ukázkovou platformou spolupráce s oběma zmíněnými uživatelskými oblastmi.

Jde tedy o úspěšný projekt, který přitom příliš peněz nestojí…
Institucionální rozpočet AV ČR činí okolo 4,7 miliardy korun. Zhruba 80–90 milionů korun na Strategii AV21 tvoří opravdu jen jeho malou část. Navíc existence tohoto projektu a jeho úspěch je jedním z důvodů, proč vláda rozhodla náš rozpočet posílit.

Zastavme se u „Hodnocení výzkumné a odborné činnosti pracovišť AV ČR“. Celostátní média informovala, že se v AV ČR uskutečnilo profesionální hodnocení mezinárodní úrovně, které vlastně v ČR nemá obdoby. Zejména se ukázalo, že u nás působí špičkové týmy, které se mohou směle porovnávat se světem. Myslíte si, že se z „našeho“ hodnocení podaří něco přetavit do „státního“, totiž že se tolik kritizovaný systém tzv. kafemlejnku změní?
V souvislosti s připravovanou oficiální metodikou hodnocení již snad slovo „kafemlejnek“ úplně vypustíme, alespoň podle aktuálních informací, z nichž také vyplývá, že poslední hodnocení v AV ČR sloužilo jako vzor a inspirace pro mnohé konkrétní části této metodiky.

…což vás musí jistě těšit.
Jistě, ale abychom zůstali na zemi, při hodnocení jsme nevymýšleli žádné „nové“ české cesty. Kdykoli jsme se v tomto státě takovou cestou vydali, nikdy to nedopadlo dobře a zrovna „kafemlejnek“ je typicky českým „vynálezem“, který posloužil spíše k pobavení odborného světa. V AV ČR jsme se inspirovali tím, jak se hodnocení podobných institucí realizuje ve vědecky vyspělých zemích, třeba ve Francii, Velké Británii, Německu apod., a pokusili jsme se tyto přístupy do jisté míry zkombinovat.

V prosinci 2012 jste v rozhovoru pro iDNES uvedl, že „z veřejných zdrojů jde na vědu zhruba 26 miliard, ale podnikatelský sektor z toho dostává skoro 5,5 miliardy, tedy přes 20 procent. Jde o naprostý nepoměr a uvedené číslo mě upřímně rozčiluje. Už proto, že je to procentuálně dvakrát více, než činí průměr EU. S touto situací bych rád ve svém druhém období něco udělal“. Povedlo se?
Neustále jsem opakoval argumenty, že by výzkum v jednotlivých podnicích měl financovat stát jen v odůvodněných případech. Stát samozřejmě může mít zájem, aby určitý komerční výzkum spolufinancoval; typickým případem je třeba oblast obrany nebo bezpečnosti. Stejně tak může mít stát zájem na určitém strategickém výzkumu a je legitimní, aby zvážil jeho cílenou podporu. Opakovaně jsme kritizovali takřka plošnou podporu firemního výzkumu, kterou, zjednodušeně řečeno, dostal skoro každý, kdo si o ni řekl a uspěl ve formálních věcech. Tehdy podporu žádaly dokonce i firmy se stamilionovými zisky a mě udivovalo, že jim stojí za to si zažádat o „pár“ milionů ze státní kasy. Žadatelé přitom neporušovali žádné předpisy ani zákony, využívali jen nedostatků v nastavení systému. Výši celkové státní podpory jsme samozřejmě ovlivnit nemohli, ale snažili jsme se vyvíjet tlak na ministerstva, vládu a RVVI, aby uvedenou strategii podpory opustily. Myslím, že se to nakonec docela podařilo.

Přitom o boj proti soukromému sektoru ze strany AV ČR nešlo…
Klima spolupráce se Svazem průmyslu a dopravy nebo třeba s Asociací výzkumných organizací se naopak v poslední době výrazně zlepšilo. Dodnes ale vzpomínám na „telefonní seznam“ názvů projektů našich ústavů ve spolupráci s firmami, který jsem kdysi předal vedení Svazu průmyslu. Seznam měl stovky položek a jeho prostřednictvím jsem chtěl vyvrátit nesmyslná tvrzení, že AV ČR s podniky nespolupracuje a ani nemá zájem.

Obraťme list – kdybych vám před rokem řekl, že o pozici předsedy AV ČR se bude ucházet jediný kandidát, věřil byste mi?
Za to, že jich bude hodně, bych hlavu na špalek nedal, ale myslel jsem si, že budou určitě alespoň dva, možná tři. Samozřejmě vím, že ani pozice ředitelů pracovišť nejsou posty, na které by se hlásily zástupy vědců, proto jsem počítal s tím, že ani kandidátů na mého nástupce nebude mnoho. Stávající situaci s jedinou kandidátkou ale nepovažuji za hendikep, ostatně před čtyřmi lety jsem byl také jediným kandidátem pro sněmovní volby.

V tomto případě však šlo o druhé funkční období.
Ano, ale funkce předsedy je mnohem specifičtější než v případě ředitelů ústavů. Roli hraje například věk – musíte vzít v úvahu, že nebudete mít čas na vlastní vědeckou kariéru, takže u schopných mladších vědců bych nad jejich zájmem spíše kroutil hlavou a snažil se jim vysvětlit, do čeho jdou. Na druhou stranu by kandidát neměl být v pokročilém důchodovém věku. Každý, kdo chce vést AV ČR, by měl přicházet s novými impulzy, protože tato funkce vyžaduje dostatečnou dynamiku a razanci, což jsou vlastnosti, které s rostoucím věkem většinou slábnou. Člověk musí navíc mít dostatečné manažerské schopnosti a zkušenosti – prostě se musí ocitnout ve správné chvíli na správném místě. Zmíněné podmínky působí ve výsledku jako tvrdé síto, jímž valná většina z těch, kteří by teoreticky mohli připadat v úvahu, propadne a zůstane jen několik potenciálních uchazečů, kteří se samozřejmě musejí rozhodnout, zda budou kandidovat, a také třeba reálně zvážit, zda mají šanci ve volbě uspět.

Podívejme se na porevoluční předsedy AV ČR: profesoři Otto Wichterle, Rudolf Zahradník, Helena Illnerová, Václav Pačes, Jiří Drahoš. Aktuálně je jedinou kandidátkou na post předsedy AV ČR prof. Eva Zažímalová. Téměř to vypadá, že základními předpoklady jsou profesorský titul a příslušnost k druhé vědní oblasti. Proč se nikdo zatím neprosadil z jiné oblasti věd?
Nemyslím, že by chemici či biochemici měli zvláštní předpoklad pro výkon funkce předsedy Akademie věd; zmíněná posloupnost je spíše výsledkem souhry náhod. Čeho si ve své instituci velice vážím, je převládající atmosféra věcného jednání a schopnost většiny lidí posuzovat věci bez ohledu na obor, oblast věd či příslušnost ke spřízněné skupině. Pokud si dobře vzpomínám, ani v minulosti nebyla nominace na předsedu podmíněna příslušností k některé ze tří vědních oblastí třeba jen proto, aby za každou cenu uspěli jejich kandidáti. Rozhodující byly vždy osobnosti jednotlivých kandidátů – dokladem toho je ostatně i kandidatura Evy Zažímalové.

Pokud byste měl vaší nástupkyni poradit – co pro ni bude ve funkci nové předsedkyně AV ČR klíčové? (S vědomím, že předbíháme událostem: volební sněm se uskuteční 15. prosince, rozhovor zveřejníme 25. listopadu.)
Eva Zažímalová má bohaté vědecké i manažerské zkušenosti, vedla Ústav experimentální botaniky AV ČR, bude mít za sebou čtyři roky působení v Akademické radě, byla výtečnou předsedkyní komise pro hodnocení. Poměry uvnitř AV ČR zná tedy velmi dobře a nepochybuji, že situaci bez problému zvládne. Funkce předsedy ale není jen směrem dovnitř Akademie věd, jde také o pozici do značné míry politickou. Důležité pro ni tedy bude i navázání kontaktů s politickou sférou a dalšími aktéry ve výzkumu a vývoji. Možná se to zdá být obtížné, ale když jsem nastupoval do funkce předsedy, také jsem neměl nijak silnou pozici například v politických či průmyslových kruzích. Vyžaduje to prostě určitý čas a Eva Zažímalová si s tím bezpochyby poradí. Samozřejmě, pokud bude mít zájem, rád jí pomohu alespoň radou.



Zrušení Kanceláře AV ČR a převedení ústavů pod případné Ministerstvo pro vědu a výzkum – nakolik reálný je takový scénář?
S takovým scénářem při přípravě nového zákona nikdo nepočítá, a to ani Úřad vlády. Všem je jasné, že pro případné ministerstvo bude manažersky snazší komunikovat s centrálním vedením AV ČR, než kdyby mu do portfolia přibylo přes 50 specifických jednotek, našich veřejných výzkumných institucí. Je však pravda, že zkušenost z již zmíněných, pro AV ČR „krizových“ let říká, že od státních úředníků můžeme očekávat takřka cokoli a ministři se po volbách často mění. Ale i od toho je vedení AV ČR, aby bylo v těchto záležitostech systémově jednotné a dostatečně razantní a takové snahy odrazilo.

Podepsal jste výzvu „Vědci proti strachu a lhostejnosti“ (2015), která se vymezila mj. vůči tehdejšímu Bloku proti islámu Martina Konvičky. U velké části veřejnosti však vyvolala spíše negativní reakce typu „elita zase moralizuje“, „ať si každý z nich vezme domů jednoho uprchlíka“ apod. Příjemné to jistě nebylo. Nelitujete, že jste tento krok učinil?
Nelituji. Všichni, vědce nevyjímaje, bychom měli projevit odpovědnost za situaci, která se odehrává. Nezakrývat problémy a nebagatelizovat je, ale současně také nešířit nepodložené zprávy, nevyvolávat paniku a strach. Nejúčinnější může být diskuse, která se nepodřizuje ani tlaku emocí, ani pravidlům v současnosti již do značné míry vyprázdněné politické korektnosti. Podpis pod provoláním vědců jsem chápal jako výzvu k seriózní debatě nad závažným tématem. Zkrátka mi vadí, a nejde jen o otázku migrace, že nevedeme o důležitých věcech racionální diskusi. Musíme mezi sebou vést otevřený dialog – postoje Martina Konvičky jsou pro mě příkladem cíleného zkreslování informací za účelem šíření paniky nebo dokonce agrese vůči jiným, což se ostatně ukázalo i při jeho tzv. happeningu na Staroměstském náměstí letos v srpnu.

Na závěr nezbývá než se dotázat, kam zamíříte po ukončení angažmá v AV ČR. V říjnu média informovala, že nevylučujete kandidaturu na prezidentský úřad. Uvažujete o ní?
Pro mě vždy byla zásadní služba instituci. Ať již jako ředitel ústavu nebo předseda AV ČR jsem věnoval zastávané funkci všech svůj čas. Mandát předsedy Akademie věd mi vyprší 23. března 2017 a do té doby bude mým úkolem předat instituci svému nástupci v co nejlepším finančním, vědeckém a etickém stavu. O kandidatuře na prezidenta nemohu nepřemýšlet už jen proto, že mě oslovili lidé, jejichž názoru si vážím. Většinou znají mou vědeckou kariéru, ale rovněž vědí, že se od jmenování předsedou Akademie věd fakticky pohybuji také v politice. Během uplynulých osmi let jsem vedl jednání s premiéry, ministry a dalšími vládními činiteli, ve funkci jsem zažil pět předsedů vlád a pád čtyř vládních garnitur; jistě jsem tak získal cenné zkušenosti, a to nejen s organizací vědeckého života. Zřejmě jsou to důvody, proč jsem v otázce kandidatury stále oslovován. Ale jak jsem již uvedl, definitivní rozhodnutí učiním až ke konci mandátu, tedy v březnu 2017.

Připravil: Viktor Černoch, Odbor akademických médií SSČ AV ČR
Foto: Stanislava Kyselová, AV ČR