Zahlavi

Protižidovská zpodobnění se objevovala už ve středověkém umění

Protižidovská zpodobnění se objevovala už ve středověkém umění

Wed Oct 10 15:53:47 CEST 2018

Vizuální protižidovské projevy v umění lze vysledovat už ve středověku, nejen na přelomu 19. a 20. století, kdy antisemitismus nabíral na největší síle. Obrazy Židů ve středověké ikonografii je však potřeba vnímat v širším kontextu. Podobně nejednoznačná interpretace se váže k Ahasverovi neboli věčnému Židovi. Jakkoli často vyznívala jeho zpodobnění negativně, existují i jeho neutrální nebo idealizující obrazy. O tzv. vizuálních antisemitikách se diskutovalo na třetím česko-izraelském workshopu v Akademickém konferenčním centru Ústavu dějin umění AV ČR.            

Středověká protižidovská ikonografie nemusí vždy souviset s nenávistí vůči reálným Židům a nemusí být v jejím rámci interpretována. S touto tezí vystoupili na workshopu Jan Dienstbier z Ústavu dějin umění AV ČR a Daniel Soukup z Ústavu pro českou literaturu AV ČR. „Na protižidovskou ikonografii je třeba se dívat také jako na symbolické vyjádření interních sociopolitických či náboženských témat křesťanské společnosti, které mohly s judaismem souviset jen velmi volně,“ řekl Daniel Soukup.

Přesto antižidovských motivů ve středověku nebylo málo, včetně českých zemí. Některé nejsou příliš známé, jako například zobrazení tzv. židovské prasnice (Judensau) v kostele v Kolíně nebo na hradě Lipnice.

„Důležité na našem workshopu považuju právě to, že jsme začali už ve středověku, protože většinou se o antisemitismu v umění hovoří až v pozdější době,“ uvedla organizátorka akce Eva Janáčová z Ústavu dějin umění AV ČR.          

2018_10_10_Ahasver2 (2)
Historička umění Eva Janáčová na workshopu o tzv. vizuálních antisemitikách

Věčná legenda o věčném Židovi?

Součástí workshopu byl také příspěvek o ikonografii tzv. věčného Žida. Legenda o něm byla poprvé písemně zaznamenána už v první polovině 13. století v Anglii. Jádrem příběhu se stalo uhození Ježíše, za které byl bezejmenný hříšník odsouzen k věčnému putování až do doby, než Kristus znovu sestoupí na svět. V prvních zpodobněních a převyprávěních nehrálo židovství hříšníka roli, to k němu přibylo až později, stejně jako podivné jméno Ahasver. Samo jméno má zvláštní, nepříliš logický původ v perském králi Achašverošovi, který žil v pátém století před naším letopočtem a byl manželem královny Ester, ke které se Židé vztahují v době svátku Purim.

Negativní konotace začíná mít zpodobnění Ahasvera v 17. století, zejména ve Francii tiskárny produkují ve velkém lidové letáky s „komiksovými“ příběhy věčného Žida, muže s velkým nosem, shrbenou postavou a poutnickou holí. Téma bylo v lidových vrstvách nesmírně oblíbené, letáky a knížečky vycházely v tisícových nákladech, prodávaly se na poutích a na ulicích.

Věčný Žid jako romantický poutník

V první polovině 19. století se obraz Ahasvera zase mění s příchodem romantismu v umění. Věčný Žid je zpodobňován jako romantický poutník, mladý zasněný muž. V 19. století se začíná Ahasver objevovat i v českém výtvarném umění (tedy se značným zpožděním za západoevropskými zeměmi).

Věčného Žida namaloval například Mikoláš Aleš, když ztvárňoval národní pověsti a legendy. Zrovna v jeho případě jde spíše o neutrální zpodobnění. „Legenda samotná protižidovská je, ale Alšovo zobrazení nemá antisemitské prvky,“ řekla Eva Janáčová. Alšův Ahasver se podobá starému poutníkovi s holí, rancem a kloboukem, jak kráčí českou dědinou.

Ahasver očima židovských umělců

Židovští umělci se k Ahasverovi začínají vztahovat v 19. století, v reakci na velkoformátový protižidovský obraz německého malíře Wilhelma von Kaulbacha Zničení Jeruzaléma (1846). Například polský židovský malíř Moritz Gottlieb namaloval autoportrét smutného zasněného muže, který nazval Ahasver. Někteří židovští umělci se k věčnému Židovi vztahovali jako k symbolu věčně putujícího národa, jejich zpodobňování pak pochopitelně postrádají negativní antižidovské motivy.


Autoportrét polského malíře Moritze Gottlieba nazvaný Ahasver podle perského krále Achašveroše

V našem prostředí se Ahasver jako výtvarné téma objevuje již v 19. století a znovu se vrací v devadesátých letech 20. století. „Asi nejzajímavější je cyklus malíře Ivana Bukovského nazvaný Ahašver – podle přezdívky jeho otce – říkali mu tak i jeho spoluvězni v Terezíně. Bukovský namaloval svého tatínka jako starého unaveného muže s výrazným nosem a vousem,“ dodává Eva Janáčová.

Právě na příkladu Ahasvera se ukazuje, že hranice mezi tím, co už lze chápat jako antisemitské, a co ne, je tenká a vždy záleží na konkrétním kontextu uměleckého díla. U nás se tomuto tématu zatím odborníci příliš do hloubky nevěnují. Naopak ve Francii lze hovořit dokonce o tzv. „ahasverovských studiích“. Před více než 15 lety uspořádalo Židovské muzeum v Paříži velkou výstavu Le juif errant (Věčný Žid), která se fenoménem do hloubky zabývala.

Workshop o vizuálních antisemitikách v Praze se konal 25. září 2018 v souvislosti s projektem „Obraz nepřítele: Vizuální projevy antisemitismu v českých zemích od středověku po současnost“. Projekt podpořilo Ministerstvo kultury ČR v rámci Programu na podporu aplikovaného výzkumu a experimentálního vývoje národní a kulturní identity na léta 2016 až 2022 (NAKI II).

Související:

Jeruzalém jako zdroj umělecké inspirace

Restaurátoři fotografií slaví desáté výročí

Když všechny cesty vedly do Paříže. Osudy středoevropských umělců ve Francii

Připravila: Leona Matušková, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR
Foto: Petr Zinke, Ústav dějin umění AV ČR