Zahlavi

Prostě se zjevil velikán. Žák Jana Patočky o tom, jak zachránili jeho rukopisy

Prostě se zjevil velikán. Žák Jana Patočky o tom, jak zachránili jeho rukopisy

Thu Nov 29 11:26:10 CET 2018

V galerii Věda a umění v Praze na Národní třídě začala výstava o životě a díle nejvýznačnějšího českého filozofa Jana Patočky nazvaná Filosofovo bytí – a čas. Na svého výjimečného učitele, který „solil myšlenky do vzduchu“, vzpomíná ředitel Patočkova archivu při Filosofickém ústavu AV ČR Ivan Chvatík.

„Od první přednášky to bylo zřejmé: prostě se zjevil velikán. Patočka neměl obdoby nejenom ve své době, ale v českých dějinách vůbec. Lingvista Roman Jacobson kdysi řekl, že české země měly tři největší filozofy: Komenského, Masaryka a Patočku,” říká sedmasedmdesátiletý rodák z Olomouce Ivan Chvatík, který patřil k nejbližším Patočkovým spolupracovníkům a po jeho smrti ukryl jeho rukopisy.

Přednášky Jana Patočky na Filozofické fakultě byly legendární, prý to byla doslova iniciační mystéria...

Přesně tak. On si přinesl takový malý lísteček, ten položil na katedru a pak se na něj vůbec nepodíval. Mluvil spatra a lovil myšlenky, jak se říká, solil je do vzduchu. S několika kamarády jsme přednášky začali zaznamenávat, nejprve rukou, pak na magnetofon.

Jak na to reagoval Patočka? Neznervózňovalo ho to?

On to ani nevěděl. První magnetofonové záznamy jsme dělali vlastně tajně pod lavicí, styděli jsme se. Později jsem Patočkovi dával první přepisy z cyklu Platón a Evropa ke schválení. Říkal, že jsou v pořádku.

V socialistickém Československu se technika sháněla obtížně. Odkud jste měli magnetofon?

Ze Švédska. Začal jsem tam jezdit v roce 1967, když jsem se dostal jako technik na ředitelství Továren strojírenské techniky. Postupně jsem odtamtud pašoval menší kazetové magnetofonky Phillips, kterými jsem vybavil své kamarády. Když se jedna kazeta naplnila, druhý zapnul svůj přístroj...

Díky úsilí vašeho archivu jsou známé i videozáznamy francouzské televize, nahrané krátce před Patočkovou smrtí. Patočka na nich působí velmi energicky. Zažil jste ho někdy zlomeného, rezignujícího?

Nikdy. On byl vždycky odhodlaný a rázný, Chartě dodal mravně filozofický rozměr. Uvedu jeden příklad: v roce 1973 odjel Patočka na mezinárodní kongres do Varny, i když ho tam oficiální česká delegace odmítla zařadit. Když se tam druhý den ke zděšení Čechů vynořil, začal otevřeně přednášet o záležitostech Evropy. Mluvil pět minut, víc ne, pak ho ze sálu vytleskali. To zařídili Češi.

Ředitel Archivu Jana Patočky Ivan Chvatík Patočku potkal roku 1968, o rok později si u něj dělal doktorát

Je pravda, že na jeho přednášky chodili i studenti, aby ho udávali? Jsou o tom nějaké záznamy Státní bezpečnosti?

Nejsou. Patočkovy záznamy na policii začínají až roku 1961, kdy měl průšvih se synem. Syn tehdy ve Hvězdě napsal do skály I like Ike, jako že miluje amerického prezidenta Eisenhowera, a uviděl ho policajt, co venčil psa. No udělali z toho strašnej skandál. Ty záznamy jsme loni vydali s Petrem Blažkem, jmenuje se to Kéž je to všecko ku prospěchu obce! To je věta, kterou si Patočka rukou napsal na Chartu.

Do jaké míry Patočkovi uškodily výpovědi, které Státní bezpečnosti poskytoval spisovatel Egon Bondy?

Já myslím, že to nemělo valný význam. Doopravdické sledování začalo až v období Charty, a dokonce ani to nebylo zpočátku nijak zvláštní, estébáci měli pocit, že Patočka není až takový aktivista. I proto bylo možné, aby ho novináři 1. března 1977 přivedli do hotelu Intercontinental až k holandskému ministrovi zahraniční Maxi van der Stoelovi. Z toho byl světový skandál, van der Stoela pak Husák nepřijal, jak byl rozčílený kvůli Patočkovi. Komunisté se hrozně báli, že Patočka přijde o dva dny později na recepci na německé velvyslanectví, a kvůli tomu ho brzo ráno vyzvedli z domova. Vozili ho celý den autem po Praze i mimo Prahu a vrátili ho domů až kolem desáté jedenácté hodiny, což ho strašně vysílilo. Po půlnoci zkolaboval, museli ho převést do nemocnice...

Proč ho vozili autem?

Oni ho potřebovali celý den fixovat. Už se od něj moc dozvědět nemohli, celý den se ho ptali na to samé, on jim to trpělivě vysvětloval, místo toho, aby ležel v posteli. Měl akutní bronchitidu, k tomu se přidalo celkové vyčerpání. Občas se dočtete, že ho umučili na výslechu, což přísně fakticky není pravda, ale z hlediska morálního to pravda je.

Tušil jste, že je tak oslabený?

Že má vleklou bronchitidu, to jsme věděli, občas jsme ho navštívili v nemocnici na Veleslavíně. Ale že to takhle dopadne, to jsme netušili, to spíš mohl tušit on sám. Ale samozřejmě když viděl, že se může setkat s holandským ministrem zahraničí, tak vyskočil z postele.

S kamarády jste v den Patočkovy smrti z jeho bytu zachránili všechny rukopisy. Jak to, že jste byli tak pohotoví?

Nikdo nevěděl, co s tím udělají, klidně se mohlo stát, že to zničí. A kromě toho, my byli cvičení na konspiraci: když jsme po bytech organizovali Patočkovy přednášky, tak jsme nikdy nic nesdělovali telefonem, všechno bylo ústně. To nás naučili v mládí komunisti, jak jejich odboj fungoval za Hitlera: člověk má vědět jenom to, co nezbytně potřebuje. Protože co neví, to nemůže prozradit.

Neměli jste strach, že tam za vámi vpadne Státní bezpečnost?

Neměli, byla neděle a věděli jsme, že policie dostane rozkazy až v pondělí... Do půlnoci jsme Patočkovy věci roztřídili na ty, které bylo potřeba zachránit, a na ty, co mohly zůstat doma, jako třeba knihy. Dali jsme to do balíčků, svázali, přidali provizorní signatury... Že na nás přijde policie, to jsme se báli až pozdějc.

Výstava fotografií Jana Patočky je k vidění na Národní třídě až do ledna

Kam jste rukopisy odvezli?

Ten večer to Jirka Polívka odvezl k nějakému svému vzdálenému kamarádovi na venkov, nikdo nevěděl kam. On měl jediný z nás auto. Později jsme to z venkova převezli do Prahy a já to uložil u staré paní Písaříčkové, která to měla celou dobu schované pod postelí v Dejvicích.

Když vám letos francouzský stát daroval několik videorozhovorů Jana Patočky, litoval jste, že podobných záznamů neexistuje víc...

Bohužel nikdo z nás neměl kameru. Já se s touto technikou setkal až při Patočkově pohřbu, kde kamery visely ostentativně na zdech, možná je měli i v helikoptéře, co lítala nad námi a dělala šílenej rámus, teda rámus dělaly i motorky, co schválně túrovaly na stadionu vedle... Bohužel se ty videozáznamy z pohřbu nepodařilo získat, třeba se to ještě najde u nějakého potomka.

Na pohřeb jste šel pěšky? Dočetla jsem se, že komunisté záměrně zastavili tramvaje.

Já tramvají přijel, jel jsem brzo, ale automobily byly horší, ty z Břevnova odkláněli. A profesora Waltera Biemela z Německa vrátili zpátky z letiště. Prostě snažili se to všemožně překazit, do poslední chvíle se měnil termín pohřbu i zádušní mše, tím zmátli spoustu lidí. Farář, co Patočku pohřbíval, byl dlouholetý spolupracovník StB. Měl krycí jméno Adam.

Související články:

Vracíme vám, co vám patří. Archiv Jana Patočky získal unikátní videozáznamy

Připravila: Alice Horáčková, Odbor mediální komunikace Kanceláře AV ČR
Foto: Filosofický ústav AV ČR a Pavlína Jáchimová, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR
Reportáž: Studio OAT  

Výstavu Filosofovo bytí – a čas lze zhlédnout v galerii Věda a umění, foyer Akademie věd, Národní 3, Praha 1 od pondělí do pátku (10 - 18 hodin) do 18. ledna 2019