Zahlavi

Predátorské praktiky v databázi Scopus

Predátorské praktiky v databázi Scopus

Wed Dec 07 09:51:55 CET 2016

Na jedné straně jednodušší přístup k publikování, na straně druhé finanční zisk časopisů a vydavatelství, která zprostředkovávají fiktivní recenzní řízení a „vědecké“ práce za úplatu otiskují. Publikování intelektuální produkce predátorským způsobem zaznamenalo v prostředí akademických a vědecko-výzkumných institucí v posledních pěti letech výrazný nárůst. Nevyhnulo se ani českému badatelskému prostředí, jak ostatně ukázal i případ dr. Wadima Strielkowského. Někdejší pracovník Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy totiž zřejmě záměrně publikoval v časopisech, jež ve svých seznamech eviduje „predátorobijec“ Jeffrey Beall z University of Colorado.

Parazitickým vztahům ve vědě a výzkumu se knihovník J. Beall věnuje dlouhodobě a za tímto účelem vytvořil černou listinu vědeckých časopisů a vydavatelství (blacklists), které z predátorských praktik podezírá. Názory na praktiky, které mezi badateli narušují vzájemnou důvěru, představil v červnu 2016 na konferenci Etnologického ústavu AV ČR Parazitické vztahy v akademickém publikování, když kriticky analyzoval rozvoj predátorských časopisů a s nimi spojených nakladatelů jakožto nezamýšlený důsledek otevřeného přístupu (Open Access) k vědeckým informacím.

Jeffrey Beall je kvůli predátorským časopisům skeptický i vůči otevřenému publikování jako takovému. Predátorská periodika totiž poškozují vědeckou komunikaci, a tudíž i vědecké poznání a v důsledku toho i elementární důvěru mezi jednotlivými aktéry vědy a výzkumu: „Uvedený fenomén se netýká pouze specifických disciplín a částí světa, i když je pravda, že některé disciplíny (především biomedicínské obory) a teritoria (jihovýchodní Asie, Rusko, východní Evropa) jím jsou postiženy více než jiné.“


Foto: Stanislava Kyselová, AV ČR
Jeffrey Beall na konferenci Etnologického ústavu AV ČR „Parazitické vztahy v akademickém publikování“

Vyvstává tedy mj. otázka, proč k rozlišení kvalitních, či naopak nekvalitních časopisů nevyužít jako nástroj například impakt faktor (podíl citací a počtu článků za určité období), což některé univerzity koneckonců činí. V této souvislosti ale J. Beall konstatuje, že se vždy objeví periodika, jež nejsou dostatečně kvalitní, přitom však mají impakt faktor uspokojivý: „Impakt faktor původně jako nástroj pro hodnocení kvality vědecké produkce nevznikl – své opodstatnění jistě má, ovšem nikoli nutně ve vztahu k hodnocení kvality. Seznamy vhodných časopisů (whitelists), které některé univerzity sestavily, mají rovněž nedostatky a nejsou vždy spolehlivé, protože vědci preferují periodika, v nichž není obtížné článek zveřejnit: získají stejný kredit, jako kdyby otiskli článek v prestižním časopise. Nejlepší je hledat kvalitu na úrovni samotných článků, nikoli časopisů, tj. zjistit, jaký je jejich příspěvek k poznání, což je ale samozřejmě náročnější. Manažeři vědy si seznamy oblíbili, protože jde o jednodušší (binární: ano-ne) způsob, jak ověřit kvalitu. Kvalitní hodnocení kvality je ovšem složitější. Nejvhodnější by tedy bylo systém plateb za zveřejněné články zrušit, protože zatímco v minulosti byly zákazníky časopisů knihovny, v současnosti jsou jimi autoři. Peníze zkrátka zaneřádily prostor vědeckého publikování.“

Pronikání predátorských časopisů do citační databáze Scopus, jež má být obdobně jako Web of Science garantem vědecké odbornosti, analyzovali s využitím Beallových seznamů jako první na světě Vít Macháček a Martin Srholec z Institutu pro demokracii a ekonomickou analýzu (IDEA), nezávislého think-tanku Národohospodářského ústavu AV ČR

Připomeňme, že zařazení do databáze Scopus je z perspektivy českého vědeckého prostředí klíčové pro získání bodů ve vládním hodnocení výsledků výzkumných institucí – tzv. kafemlejnku, který zdejší badatelská obec včetně Akademie věd kritizuje (k tématu viz také konference Sociologického ústavu AV ČR Mezi bibliometrií a peer review: Jak smysluplně a průhledně hodnotit vědecký výzkum?). Nevhodně nastavený systém, který by měla od příštího roku nahradit Metodika 2017+, tudíž predátorským praktikám dokonce nahrává.

Analýza badatelů vychází ze dvou reprezentativních seznamů, které J. Beall zveřejňuje a pravidelně aktualizuje na svém blogu: jednak jde o soupis samostatných časopisů (list of stand-alone journals), který sestává z jednotlivých predátorských periodik, jednak vydavatelství (list of publishers) poukazující na pochybná nakladatelství zpravidla s více tituly ve svém portfoliu.

S využitím databáze Ulrichweb vytvořili autoři studie přehled časopisů, které J. Beall podezírá z predátorství – jsou mezi nimi nejen samostatné časopisy, jejichž názvy jsou snadno dohledatelné, ale rovněž periodika, která vycházejí pod hlavičkou vydavatelství uvedených v seznamu vydavatelství: jejich ISSN byly následně vyhledány v databázi Scopus.

O predátorských publikacích hovoříme s autory studie Vítem Macháčkem a Martinem Srholcem.    

Jaké jsou nejpodstatnější výstupy semináře, který jste k této problematice uspořádali 16. listopadu 2016?

Zájem o seminář a problematiku predátorských časopisů nás překvapil. Jelikož se jej zúčastnilo množství zájemců z celé republiky, věříme, že jsme do debaty o tzv. Beallových seznamech vnesli lepší porozumění a že se podaří s predátorskými časopisy bojovat, protože české akademické obci na kvalitě vědy v ČR záleží (podnětnou diskusi lze ostatně zhlédnout prostřednictvím videozáznamu). Na semináři jsme prezentovali stejnojmennou studii, která ukázala, že ani Scopus není vůči predátorským výstupům imunní, protože přes 3 % výstupů, jež indexoval v roce 2015, klasifikoval Jeffrey Beall jako „potenciálně predátorské“. Zároveň jsme ale ukázali, že se problém týká především rozvojového světa; v rozvinutých zemích, v nichž je věda na vysoké úrovni, je problém predátorství výrazně menší.

Jak přistupovat k seznamům Jeffreyho Bealla? Lze je považovat za závazné?

Jeffrey Beall byl první, kdo nástup predátorských časopisů zaznamenal a začal na tento neblahý fenomén upozorňovat. Jeho blog je také dodnes téměř jediným, alespoň trochu systematickým zdrojem informací. Na druhou stranu je ale oprávněně kritizován, že jeho rozhodnutí vycházejí do značné míry z intuice. Některá z nich tak vyvolala oprávněné kontroverze. Jako příklad uveďme vydavatelství Frontiers, jehož časopisy se poměrně často citují a mnozí vědci tvrdí, že se v jejich případě uskutečňuje peer review podle pravidel, a tudíž nesplňují základní definiční prvek predátorských časopisů.

Přesto, pro lepší orientaci v tématu, stojí za to s Beallovými seznamy začít, protože většina v nich uvedených časopisů totiž skutečně pochybnosti vzbuzuje. U Beallových seznamů ale také nesmíme skončit – posuzování predátorství je třeba provádět individuálně, tj. případ od případu.

Co vědce motivuje, aby v predátorských časopisech publikovali?

Motivace mohou být různé – ať už jde o „nafouknutí“ počtu výsledků u grantových projektů, publikaci „nepovedených“ vědeckých záměrů či vidinu kariérního postupu při habilitaci či profesuře. Ve specificky českých podmínkách se ale přidává ještě fiskální motivace – hodnocení výzkumu založené na tzv. kafemlejnku umožňuje vědcům, aby se systematicky zaměřili právě na predátorské časopisy, a podváděli tak při získávání bodů. V některých institucích totiž putuje část peněz automaticky přímo k autorům. Nutno podotknout, že pokud se skutečně změní hodnocení výzkumu a vývoje, jak o něm hovoří Rada vlády pro výzkum, vývoj a inovace, uvedená motivace vymizí.

Jaké jsou nejpodstatnější důsledky (především v kontextu českého vědecko-výzkumného prostředí) neetických praktik publikování na čerpání institucionálních prostředků za problematické publikace?

Je třeba zůstat při zemi a dopad predátorského publikování na české rozpočty nepřehánět. V českém systému odchází na predátorské časopisy maximálně desítky milionů, což je ve srovnání s celkovým rozpočtem takřka zanedbatelná částka. Nenechme se ale agregátním číslem zmást – predátorské publikování není velmi pravděpodobně rovnoměrně rozloženo mezi všechny instituce. Pokud se velká část těchto aktivit koncentruje jen na několika málo pracovištích, může jít o podstatnou část jejich příjmů. Boj s predátorskými časopisy by pro takové instituce znamenal výrazné omezení jejich příjmů.

Podle stanoviska Evropské unie mají být vědecké publikace financované z veřejných zdrojů od roku 2020 volně přístupné. Jaký je váš názor na otevřené publikování? S jakými negativními důsledky se v souvislosti s ním badatelské prostředí potýká?

Predátorské časopisy jsou podle vymezení Jeffreyho Bealla s Open Access přístupem k publikování neodmyslitelně spjaty. Autoři za publikaci v Open Access časopise platí, čímž vzniká střet zájmů. Časopis se může rozhodnout, že před kvalitou vědy upřednostní krátkodobý zisk a peer review neprovede řádně výměnou za publikační poplatky od autorů. Takový střet zájmů u periodik s předplatným neexistuje. Nicméně tento střet není nijak fatální a lze jej řešit poměrně snadno – například zveřejňováním peer review. Určitě nelze říci, že jsou všechny Open Access časopisy problematické; stejně jako že se v časopisech postavených na předplatném, peer review provádí bezvadně.

Open Access hnutí má rozsáhlé souvislosti a v zásadě s ním nemáme problém, naopak: pokud pomůže demokratizaci vědy a zajistí, že se vědecké výstupy neschovají za hradbou knihovních předplatných, bude to jedině dobře. Musíme se ale cestou k této vizi vypořádat s problémy, které z jeho nasazení plynou.

Stírají se v důsledku toho hranice mezi skutečnou a podvodnou vědou?

Takto zjednodušeně nelze problém postavit. Existují dobré a špatné Open Access časopisy, stejně jako existují dobrá a špatná periodika s předplatným. Placený Open Access může přihrávat predátorům, ale jistě to neznamená, že by Open Access časopis neměl šanci odvádět svou práci dobře. Pokud chce dlouhodobě uspět, dokonce mu nic jiného ani nezbývá.

Připravil: Luděk Svoboda, Odbor akademických médií SSČ AV ČR