Otázka života a smrti

Otázka života a smrti

Thu Nov 24 14:33:00 CET 2016

Dobrovolný odchod ze života je předmětem vědeckého zájmu od 19. století. Snaha o reformu vědecké disciplíny, která se jím zabývá – suicidologie–, přivedla do Prahy u příležitosti mezinárodní konference Suicidology’s Cultural Turn, and Beyond odborníky, kteří usilují o rozšíření perspektiv, z nichž můžeme tomuto krajnímu projevu lidské vůle porozumět. Konferenci jednoho z programů Strategie AV21 – Globální konflikty a lokální souvislosti: kulturní a společenské výzvy – uspořádal ve dnech 19. a 20. března 2016 ve vile Lanna Etnologický ústav AV ČR, v. v. i., společně s americkou Wayne State University.

Konzumace antidepresiv v USA vzrostla od roku 1998 o 400 %, aniž by tento trend zanechal měřitelný vliv na americkou sebevražednost. Tento fakt je znepokojivý jednak proto, že praxe z USA často expandují do dalších částí světa včetně Evropy, jednak proto, že suicidologie jako multidisciplinární přístup k sebevraždě kombinující poznávací i intervenční cíle je v posledních letech v područí patologizujících medicínských paradigmat. Mnoho odborníků v tzv. kritické suicidologii ovšem začíná redukcionistické rovnítko mezi depresí a sebevraždou, které přispívá k bezprecedentnímu nárůstu konzumace psychofarmak, problematizovat. Současně se v nedávné době sebevražda etablovala jako téma v sociokulturní antropologii, která empiricky studuje různá chápání sebevraždy a jejich širších souvislostí v odlišných sociálních, kulturních a historických kontextech. Cílem konference bylo prozkoumat průniky a synergie mezi současnou kritickou suicidologií a antropologií sebevraždy a stimulovat společný výzkum, publikace i jimi informované intervenční strategie. (Ohlasy: http://www.medanthrotheory.org/read/6335/critical-suicidology)

Níže zveřejňujeme rozhovor publicistky Zuzany Válkové se spoluorganizátorem konference dr. Luďkem Brožem z Etnologického ústavu AV ČR, který otiskly Lidové noviny ve své příloze Orientace.


Luděk Brož z Etnologického ústavu AV ČR

LN Sebevražda je, mimo jiné, společensko-kulturním fenoménem, vůči němuž se nějakým způsobem vymezuje každý člověk. Jeho pojetí se v různých prostředích liší, v některých kulturách tento koncept prakticky neexistuje. Jak se k němu stavíme my, Středoevropané, a proč?

Většina z nás naštěstí nikdy nebude svědkem sebevraždy či pokusu o ni, a tak se obvykle pohybujeme v poli reakcí na událost, o níž víme z doslechu. Silné odezvy na ni jsou výsledkem našeho včlenění do systému hodnot, který má křesťanské kořeny. To se může zdát podružné, když se v různých průzkumech a statistikách popisujeme jako neznabozi a smrt vytěsňujeme z našeho zorného pole, čímž se od jednoho ze základních témat křesťanství distancujeme. Jenže konfrontace se smrtí, zvláště pak formou sebevraždy, námi hluboce otřásá. Podle mě to souvisí s našimi představami o životě jako o absolutní hodnotě, ale i s tím, co pro nás je a není dobrý způsob smrti. Křesťanství bylo v mnoha svých podobách posedlé jejich odlišením.

LN Co je dobrá a co špatná smrt?

161124_braun_2Například na Kuksu, v souboru geniálních Braunových soch, uvidíte její barokní vyobrazení v podobě Anděla blažené smrti a Anděla žalostné smrti. První představuje smrt následovanou spasením, druhý zatracením. Koncept dobré smrti se v současnosti vrací například v paliativní péči. Skvěle ho vystihuje slogan hospicového občanského sdružení Cesta domů: „Umřít? Dobře. Ale umřít dobře.“ Je podstatné si uvědomit, že spousta z nás – včetně militantních ateistů – přemýšlí o sebevraždě v hodnotovém žebříčku křesťanství jako o „špatné smrti“. Osobně si myslím, že hrůza ze sebevraždy vychází z představ o hříchu, spasení a linearitě času. Když někoho zabijete, teoreticky máte až do konce života čas na to, abyste se kála. Když zabijete sebe sama, přičemž sebevražda je pro řadu křesťanských teologií druhem vraždy – české slovo sebevražda to ostatně dosvědčuje stejně jako výrazy z jiných evropských jazyků –, spácháte smrtelný hřích, který vylučuje nápravu. V lineárně pojatém časovém rámci je to jednosměrná jízdenka do pekla. Takový pohled však spousta světonázorů nesdílí, i když dobrovolný odchod ze života může být problematický i pro ně. Další věc je, že ve spoustě sociokulturních kontextů je to, co my bychom označili jako sebevraždu, úplně jiným fenoménem, jiným typem smrti.

LN O jakou smrt jde?

V indickém džinismu je například jedním z ideálů odchodu z tohoto světa meditace, při které významný starý muž, který již předal rodinný byznys dědicům, přestává přijímat jídlo a pití. Z našeho pohledu spáchá sebevraždu absencí akce – stejně jako když neuhnete před lokomotivou. Rodina je ovšem na takový projev duchovnosti nesmírně hrdá, stejně jako celá komunita, a považuje jej za jednoznačně dobrou smrt. Indie je přitom jedním z míst, kde je sebevražda trestným činem. Jako další příklad může posloužit moje zkušenost z jedné části Sibiře, kde jsem pobýval jako antropolog. Tam se mnoho mých informantů z řad původního obyvatelstva, jímž jsou Altajci, dívá na sebevraždu jako na jeden z důsledků „ztráty duše“ nebo „dvojníka“. Sebevražednost je v této oblasti obrovská; na konci devadesátých let dosahovala 86 případů na sto tisíc obyvatel ročně. Pro srovnání: u nás máme kolem patnácti případů na sto tisíc obyvatel. Na Altaji jsem strávil přes tři roky a za tu dobu jsem viděl reakci místních lidí na víc případů, než o kolika jsem v České republice vůbec slyšel. K porozumění jejich náhledu na sebevraždu je ale třeba nejdřív pochopit, jak se dívají na duchovní rozměr lidské existence.

LN Jak podle nich vypadá?

Pro Altajce osoba sestává z viditelné a neviditelné stránky – v křesťanské tradici bychom řekli z těla a duše –, přičemž ta neviditelná se dále skládá z minimálně dvou částí. První, tyn, nemůžete oddělit od těla, překládá se většinou jako dýchání nebo vitální síla; když ji tělu odeberete, člověk zemře. Výjimkou jsou například hrdinové eposů, kteří ji umějí ukrýt do bezpečí – vzpomeňme třeba Kostěje Nesmrtelného z ruské folklorní tradice, jehož život se nacházel ve vejci, vejce v kachně a tak dál. Oddělitelnou částí lidského já je süne, která se do ruštiny překládá jako duša. Podotýkám, že žádný překlad není dokonalý, tento má třeba falešné křesťanské konotace. Süne se většinou pohybuje v blízkosti fyzického těla, podobně jako si představujeme pohyb elektronu kolem atomového jádra. Někdy se ale může oddělit a potulovat se, když spíme, nebo nás opustit, když se lekneme. Taková entita je potenciálně bezbranná a může nám být ukořistěna třeba zlým duchem. Člověk sice může bez své duše-dvojníka žít, ale ne moc dlouho: rok, nejvýš tři. Lidé na Altaji často mluví o neštěstích typu havárií, nemocí, vražd a sebevražd jako o samostatné kategorii smrti, kterou mohou chápat jako důsledek ztráty dvojníka. Konkrétní forma smrti je pak jakýmsi technickým detailem, protože její pravý důvod leží jinde.

LN Může mě někdo upozornit na to, že vypadám, že mi duše chybí, a jsem tedy v nebezpečí?

Podobně jako v našem rčení „chodí jako tělo bez duše“? Ano. Lidé se vás budou vyptávat, když se budete chovat divně nebo projevovat příznaky, jaké bychom u nás nejspíš přičetli depresi. Vyslovit takovou diagnózu před tím, než se něco špatného stane, se však lidé spíše zdráhají. Není divu. Mezi místními vládne shoda v tom, že skuteční specialisté – říkejme jim obecně a opatrně „šamani“, protože to je veliké, samostatné téma –, kteří byli dřív schopni vám ji vrátit, již na Altaji nejsou. Diagnóza ztráty duše je proto velmi chmurná.

LN Má na Altaji sebevražda konotace, jaké známe od nás, tedy například projev „sobectví“ nebo snahu někoho „potrestat“?

Existují případy, kdy se například mladý muž oběsil na prahu domu své tchýně. To je jistě manipulativní vztahové obvinění, které však představy o ztrátě duše-dvojníka nevylučují. Ještě lépe je tamní přístup k otázce „nevyhnutelnosti“ vidět na příkladu vraždy. Když přijdete o duši-dvojníka a za nějaký čas vás zabije opilý soused, tak soused samozřejmě nepřestává být vrahem jen proto, že místní komunita dojde ke shodě, že se vám to jaksi „mělo stát“. Ale jedná se o dva nezávislé kauzální řetězce, které se protnou v bodě vraždy. Ovšem otázka intence čili záměru lidí, kteří si berou život, je na Altaji upozaděná – anebo se stává problematickou. Je člověk, kterému chybí süne, tj. podstatná část sebe sama, ještě tím, řečeno našimi termíny, intencionálním aktérem, který může učinit rozhodnutí, že si vezme život? S tím se stává problematickým i případný odsudek. Na Altaji samozřejmě není pro nikoho méně bolestivé, když si blízký člověk vezme život, ale absolutní morální odsudek či stigma jsem tam nepozoroval.

LN Kde má stigmatizace, případně právní postih sebevraždy, kořeny?

V některých kulturních prostředích bylo a stále je velmi osvobozující překvalifikování sebevraždy do oblasti nemocí. Byl to důležitý krok k tomu, aby se bojovalo s ostrakizací oběti nebo s následky pro pozůstalé. Progresivní trend přistupovat k sebevraždě skrze medicínu zřejmě začal v Evropě v 18. století a navazoval na právní a teologické termíny, které smrt vlastní rukou dělily na non compos mentis, čili takovou, kdy člověk nevěděl, co činí, a felo de se, to jest sebevraždu, za niž měl být volán k zodpovědnosti. Než definitivně došlo ke změně zákonů, v Evropě dlouho převažovala praxe, kdy soudy vynášely rozhodnutí tak, aby nemusely nikoho uznat vinným. Ke změnám vnímání však docházelo i na ulicích. V evropských městech včetně Prahy se například začaly objevovat první spolky pro záchranu tonoucích, což byl eufemismus pro tonoucí z vlastní vůle: šlo vlastně o první intervence suicidologického charakteru. Ve středověku přitom bylo stigmatem dotknout se těla sebevraha, člověk se tím mohl znečistit podobně jako třeba kat. Ve středověké Evropě byla sebevražda činem volajícím po trestu, což nám dnes přijde divné: jak potrestat někoho, kdo si vezme život, když nejvyšším trestem je právě ztráta života? Ve středověku proto kat exemplárně čtvrtil těla sebevrahů, jejich ostatky se ukládaly mimo posvěcenou půdu. V Británii propadal majetek sebevrahů anglické koruně, takže mezi pozůstalými nebylo hlášení sebevraždy zrovna oblíbené. Ale kdybych se vrátil do současnosti, například v africké Ugandě dochází k obrovské ostrakizaci rodin lidí, kteří si vzali život. Mají problém provdat dcery nebo najít nevěsty pro chlapce. Sebevražda je pořád trestným činem například v dnešním Dánsku.

LN Jak je to možné?

V Dánsku je ideál právního státu natolik silný, že si sebevraždu ponechali klasifikovanou jako trestný čin, aby ospravedlnili případnou intervenci. V momentě, kdy se někdo chystá si vzít život, tak vy, hasič nebo policista, který dotyčného člověka proti jeho vůli sundává z mostu, má své jednání právně podložené, protože zabraňuje trestnému činu. Jiná věc je, že za ni pak reálně nikdo odsouzený není. Zato v Indii, stejně jako v některých afrických zemích, lidé, kteří se pokusí skončit se životem, občas ve vězení doopravdy jsou.

LN Jakým způsobem se dá sebevražda empiricky zkoumat, když se vlastně setkáváte jen s jejími interpretacemi či ozvěnami z okolí?

Interpretace jsou u ní zcela zásadní. Kdy se sebevražda stává skutečností? V případě takzvaně „dokonané sebevraždy“ je výchozím bodem mrtvé tělo, „index smrti“, který společnost nějak interpretuje, a to v pojmech, které má k dispozici. Dodnes užívané definice sebevraždy vznikly v 19. století, čili v době, kdy začaly vznikat statistiky, nástroje státní moci i prostředky k hodnocení „morálního stavu“ společnosti. Jednou z průkopnických zemí byla Francie; v suicidologii sehrál zásadní roli sociolog Émile Durkheim, ačkoliv nebyl zdaleka první, kdo se sebevraždou zabýval. Vůdčí mozky Durkheimova typu tehdy poněkud strádaly představou vlastní intelektuální nadřazenosti; vědce sedícího v Paříži rozčilovalo, že ve sběru klíčových dat závisí na lidech, které považuje za omezené. Chtěl proto přijít s takovou definicí sebevraždy, již bude v praktické situaci schopen použít i státní zaměstnanec v provinčním městečku. Potřeboval mu dodat návod, jak s případem zacházet. Proto je Durkheimova definice sebevraždy, která je dodnes víceméně platná, velmi utilitární. Za sebevraždu považuje „všechny případy úmrtí plynoucí přímo či nepřímo z pozitivního nebo negativního jednání oběti, která ví, že k tomuto výsledku povede“. Tato definice vyžaduje akci, čili takové jednání, jímž může být i vědomý nedostatek jednání – třeba ve chvíli, kdy se na mě řítí už jednou zmiňovaná lokomotiva a já zůstanu stát. Druhou ingrediencí je úmysl, porozumění, k čemu moje jednání povede. Pokud totiž nevezmu v potaz záměr skončit se životem, nebudu schopen rozlišit nešťastnou náhodu od sebevraždy. Všechno řečené znamená, že sebevraždu může uskutečnit jen určitý typ lidského aktéra.

LN Jak tomu mám rozumět?

Durkheim si například kladl velmi šovinistickou otázku, zdali může spáchat sebevraždu žena, protože pochyboval o tom, je-li toho mentálně schopná. V současnosti je exkluzivita této definice patrná třeba v případě, když z okna pavilonu psychiatrické léčebny vyskočí pacient zbavený svéprávnosti. Tato událost zřejmě nebude klasifikována jako sebevražda, ale bude se vyšetřovat jako nedbalost personálu. Naše pojetí sebevraždy zkrátka vychází z konceptu individuálního, intencionálního lidského aktéra, který je však výsledkem západního myšlení určité doby, a přenášet jej do minulosti nebo výrazně odlišných společensko-kulturních souvislostí je někdy obtížné.

LN A co když interpretace není třeba? Lidé po sobě nechávají například dopisy na rozloučenou.

Takový dopis nemusí interpretační pole zužovat; je spíš jednou z jeho součástí. Uveďme si příklad z beletrie, protože příklady z praxe jsou eticky problematické: Morgiana z románu Alexandra Grina nechtěně dokonala sebevraždu, která měla být gestem. Můžeme se proto ptát, zda „úspěšná“ – což je v tomto kontextu strašné slovo – sebevražda nemůže být „neúspěšným demonstrativním pokusem“. Na této zásadní nejistotě dopis na rozloučenou nic nemění. Máte ale pravdu, že v jisté době a některých zemích byl dopis považován za téměř povinný atribut sebevraždy, s čímž počítali i lidé, kteří si chtěli vzít život. Tím se dostáváme k otázce normativity. V době, kdy společnost předpokládala, že správná sebevražda je záležitost mužů středního věku a dochází k ní poté, co zbankrotují na burze, se takto mnozí lidé opravdu zabíjeli. Naše představivost je v dobrém i špatném produktem toho, kým jsme jako sociální bytosti.

LN Takže prostředí určuje nejen to, jak žijeme, ale i to, jak si vezmeme život?

Určitě. Konceptuální pole, ve kterém je možné úmrtí vyhodnotit jako sebevraždu, ji obklopuje, ale také předchází. Durkheim ostatně ve svém díle poukazoval hlavně na to, jak společenské prostředí utváří individuální akt sebevraždy. Jiná témata a motivy však vyloženě podcenil: například otázku nápodoby, která je velmi podstatná. Tady se hodí zmínit notoricky známou odezvu na Goethova Werthera anebo třeba to, že i žurnalisté mají své kodexy, podle nichž informují o sebevraždách, aby neinspirovali další. Spoluorganizátor naší konference, vědec s českými kořeny Michael Kral, je jedním z předních světových odborníků na sebevraždy mezi kanadskými Inuity. V řadě komunit, v nichž v devadesátých letech pracoval, z nichž většina žije ze státní podpory v prefabrikovaných domech, bylo běžné, že si život brali teenageři, zejména chlapci. Naprosto šokující na tom bylo, že tak činili identickým způsobem – většinou se oběsili ve skříni na levém křídle dveří, obličejem ke stěně. Profesora Krale to dnes vede k určité revizi raného vývoje sociálních věd z konce 19. století ve Francii.

LN Sebevraždě se historicky věnoval i první československý prezident T. G. Masaryk. Jak se na jeho práci díváte?

Upřímně, Masaryka čtu málo. Náš, řečeno s Platónem, „filozof-král“ pojímal otázku sebevraždy normativně a angažovaně. Sebevražda pro něj byla čímsi „černě nepřirozeným“, „nemožným“. Britský bohemista Robert Pynsent tvrdí, že na rozdíl od většiny velkých myslitelů jeho doby byl Masaryk optimistou, který v nástupu modernity spatřoval mnoho pozitivního. Sebevraždu nicméně řadil k hlavním nepříznivým vedlejším účinkům modernity, považoval ji za „nemoc moderní civilizace“ a spojoval ji především s ústupem náboženství. Masaryk po většinu života přemítal o tom, jak a v jaké formě náboženství do světa moderního člověka vrátit. Při úvahách o sebevraždě v nezápadních společnostech vycházel ze scestné představy, že u přírodních a nevzdělaných národů se sebevražda vůbec nevyskytuje, jinými slovy odvolával se na jakousi idealizovanou minulost, kterou dával do kontrastu se svou současností. Masarykova koncepce líného, bezstarostného a vůči „chorobné sebevraždě“ imunního divocha je poplatná době a nijak intelektuálně nevyčnívá.

LN V úvodu k vaší konferenci jsem se dočetla, že ačkoliv se v Americe od roku 1998 čtyřnásobně zvedla spotřeba antidepresiv, míra sebevražednostiv populaci se výrazněji nesnížila. Co to pro suicidologii znamená?

Suicidologie jako disciplína vznikla teprve na konci šedesátých let minulého století a je multioborovým studiem, které má dva základní cíle – poznání problému a intervenci, tedy snahu něco ovlivnit. Během posledních dvaceti let se však plejáda přístupů k problému začala výrazně zužovat a stala se téměř výhradně medicínskou záležitostí, což není nijak samozřejmé. Fenomén sebevraždy je natolik mnohovrstevnatý, že v momentě, kdy si začnete myslet, že jeden jeho aspekt je klíčem k pochopení celku, zacyklíte se. Proto bych lidi, kteří se sešli na pražské konferenci, neváhal označit za světový disent suicidologie – hledají nové inspirace, jak k otázce přistoupit.

LN V čem tedy fungují a nefungují současné přístupy?

Situaci v oboru dobře ilustrovalo například pražské vystoupení norské profesorky Heidi Hjelmelandové, která přišla s detailní analýzou současného stavu. Ukázala, že dominantní pohled na sebevraždu je nejen medicínský a pozitivistický, ale také kvantitativní. Suicidologie je podle ní posedlá takzvanými rizikovými faktory. Na principu statistické korelace v některých odborných časopisech staví i přes šedesát procent studií. Výsledkem takového pojetí mohou být absurdity, kdy autor jednoho textu koreluje sluneční svit se sebevražedností a dochází k tomu, že když je slunečno tři dny před sebevraždou, pravděpodobnost dokonané sebevraždy se zvyšuje. Ale naopak dvacet dní před sebevraždou má sluníčko preventivní charakter. Vzhledem k tomu, že většina lidí neví, kdy si vezme život, dost dobře nevyhodnotí, zda v ten den vyjít na slunce má nebo nemá, že... Závažnými rizikovými faktory v euroamerickém prostředí se zdají být deprese a návykové látky. Ale tohle víme třicet let, takže to je jako výsledek bádání trochu málo. Máme s kolegy podezření, že v rámci snahy o kontrolu deprese jsme se rovnýma nohama ocitli v poli návykových látek. Ne nadarmo se říká, že například užívání léků proti bolesti se v USA rovná masové, společensky akceptované narkomanii; je tedy otázkou, zda podobný trend nehrozí i u antidepresiv. Vůbec tím nesoudím jejich efekt a účinnost v konkrétních případech. Jsem však přesvědčen, že je třeba zajistit, aby se jejich užívání nestalo jediným a hlavním východiskem prevence. Můj pohled na sebevraždu také formuje zkušenost z jiné vědecké oblasti; k suicidologii jsem se dostal přes antropologii sebevraždy.

LN Co je antropologie sebevraždy a jak se tento obor k sebevraždě staví?

Základním metodologickým přístupem antropologie je etnografie, zúčastněné pozorování. To znamená, že výzkum většinou dlouhodobě provádíme v konkrétním kulturním a sociálním kontextu. Sebevražda je celosvětově velkým problémem – ročně si na celém světě dobrovolně vezme život skoro milion lidí, odhadujeme také, že minimálně dvacet milionů lidí se o to pokusí. Na druhou stranu, ve spoustě prostředí tak četná není, ale hlavně není něčím, co si můžete naplánovat, že budete sledovat. To, co my nazýváme antropologií sebevraždy, je spíše zkoumáním širšího kontextu, tedy způsobu, jak si vybraná komunita s tímto fenoménem poradí. S kolegou Danielem Münsterem říkáme, že etnograficky studujeme širší „pole sebevraždy“ (suicide field).

LN Přesto se asi musíte dostat k té události poměrně blízko.

Společensko-kulturní i individuální odezvy můžete studovat, aniž byste se musela dostat příliš blízko. To téma je vlastně všudypřítomné – často stačí naslouchat. Ambice „být blízko“ je navíc pro mne osobně eticky problematická. Pravdou nicméně je, že jako výzkumnice se můžete ocitnout v poměrně těsné blízkosti, aniž byste o to usilovala. V mém případě nebylo studium pole sebevraždy ničím, čím jsem se chtěl zabývat. Téma si mě našlo samo. Postupně jsem zjistil, že o problému sebevraždy přemýšlí celá řada antropologů, zejména těch mladších; zvedla se mezi nimi vlna zájmu, díky níž během posledních pěti až osmi let vyšlo k tématu víc antropologických prací než za předcházející dvě až tři dekády.

LN Jaké úhly pohledu je tedy třeba do suicidologie vnést nebo vrátit?

S kolegy tvrdíme, že k rozklíčování důležitých otázek je třeba do suicidologie přinést kvalitativní přístupy, včetně důrazu na etnografickou metodu, tedy dlouhodobé zúčastněné pozorování. Domníváme se, že to platí všude, ale v nezápadních kontextech dvojnásob. Na konferenci jsme měli silný norsko-africký tým, který skvěle demonstroval, že chceme-li se dostat k datům v zemi, jako je třeba Uganda, kde neexistují statistiky, jimž bychom mohli důvěřovat, právě etnografické metody přinášejí nejzajímavější výsledky. Představy o sebevraždě mohou být v jiných kulturách natolik odlišné, že i kdybychom zvládli přinášet data podle západního mustru, budou to čísla, která nám budou málo říkat o tom, zda se bavíme o stejně věci nebo o tom, jak ji vnímají místní lidé – o což by nám mělo jít především.

LN Dá se za poslední půlstoletí vysledovat nějaká změna ve výskytu a způsobu provádění sebevražd na území ČR?

Nejsem odborníkem na demografii České republiky a můj pohled na věc ovlivňuje má specializace na Sibiř. Ale v tomto smyslu je pro mne zásadní, že u nás nedošlo k vývoji, jaký známe například z Ruska. Zjednodušeně řečeno, země východního bloku se po jeho rozpadu vydaly dvěma směry. Baltské státy, Bělorusko, Ukrajina, ale především Rusko zažily na počátku devadesátých let výrazný nárůst zvláště mužské smrtnosti, jaký nemá podle demografů v industrializovaných zemích obdoby. K jejímu skokovému nárůstu tam došlo v souvislosti se zvýšením výskytu cévních chorob, vražd, nezamýšlených otrav, dopravních nehod a v neposlední řadě právě sebevražd. Česká republika se naštěstí zařadila do druhého tábora spolu s Polskem, Maďarskem nebo Slovenskem, který byl podobného vývoje ušetřen. Je ale pravdou, že dlouhodobý trend pozvolného snižování sebevražednosti, který začal v roce 1970, se po roce 2008 obrátil. Doufejme, že jen dočasně!

Luděk Brož absolvoval etnologii na FF UK, doktorát v sociální antropologii obdržel na University of Cambridge ve Velké Británii. Jako postdoktorand pracoval v německém Max Planck Institute for Social Anthropology. Nyní působí v Etnologickém ústavu Akademie věd České republiky. Dlouhodobě se věnuje kultuře původních obyvatel republiky Altaj (jihozápadní Sibiř) a je autorem a spoluautorem řady vědeckých publikací včetně Suicide and Agency: Anthropological Perspectives on Self-harm, Personhood and Power (Ashgate/Routledge, 2015) (https://www.routledge.com/Suicide-and-Agency-Anthropological-Perspectives-on-Self-Destruction-Personhood/Broz-Munster/p/book/9781472457912). Pro Sociologické nakladatelství rediguje ediční řadu popularizační antropologické literatury.

Foto: Anděl žalostné smrti od M. B. Brauna (ze sbírky Ústavu dějin umění AV ČR, v. v. i., Foto: Zdeněk Feyfar)