Zahlavi

Klamárium – co prozrazují zrakové klamy o lidské mysli

Klamárium – co prozrazují zrakové klamy o lidské mysli

Fri Nov 24 13:28:00 CET 2017

Nikdy nevěř vlastním očím aneb svět je jen klam a mam – důkazů najdeme na každém kroku přehršli. Stačí si sednout před zrcadlo, zakrýt si ruku s tužkou a pokusit se obkreslit geometrický tvar nebo obrazec, který v zrcadle vidíme. Hned se ukáže, jak moc se mozek vzpírá vést ruku opačným směrem, než velí oko...

Náš zrak nám totiž na jednu stranu umožňuje vnímat stále se měnící složitý svět kolem nás, interpretovat ho a reagovat na něj. Na druhou stranu však způsob zpracování zrakové informace v mozku, její zobecňování a každodenní aplikace na běžné situace může vést k omylům v průběhu vnímání a ke zrakovým klamům.



Vědci z Psychologického ústavu AV ČR zkoumají principy lidského zrakového vnímání právě z tohoto hlediska: jako proces interpretace, díky němuž jsme schopni rozumět světu v podobě zprostředkovávané našima očima. Studují například vnímání prostoru, prostorovou interpretaci plošných scén, zrakové vnímání v podmínkách senzorické deprivace – a také právě zrakové klamy. Aby přiblížili jejich podstatu a rozmanitost veřejnosti, připravili výstavu s výmluvným názvem Klamárium, která se z Brna přesunula do Národního technického muzea v Praze. Bude zde až do 31. prosince 2017 a od ledna příští roku bude instalovaná v Ostravě.

Pomocí nejen sofistikovaných, ale i naprosto jednoduchých pomůcek dokazuje překvapenému, někdy doslova zaskočenému divákovi, jak je zrakové vnímání ošidné. Jak a proč můžeme vidět neexistující podněty nebo si naopak nevšimnout těch existujících, jak se dá vytvořit iluze pohybu, proč se nám při pozorování středu otáčející se spirály rozvlní celý okolní svět nebo jak naše oči skládají ze dvou samostatných, téměř totožných obrazů jeden prostorový, plastický. Pouhý směr osvětlení změní naši představu o tvarech zobrazených objektů: vyvolá dojem, že některé jsou vyduté a jiné vypouklé, ovšem když si na ně sáhneme, zjistíme, že jde o zcela plochý obraz.



Takzvaný Stroopův test zase ukáže, jak snadno může dojít ke konfliktu mezi rozpoznáváním slova a rozpoznáváním barvy – stačí, když slovo „červená“ je napsáno modrou barvou, „modrá“ zelenou, „zelená“ červenou barvou apod. Říct, jako barvou je slovo napsané, je skutečně oříšek.

Výstava se nicméně nesnaží jen ukázat, jak snadné je ošálit smysly a přivést lidskou mysl k mylným závěrům, ale spíše chce návštěvníkovi pomoci porozumět obecným principům lidského vnímání, jak vysvětluje jeden z jejích autorů, doc. Radovan Šikl z Psychologického ústavu AV ČR. „Záměrně jsme ji opatřili podtitulem Co prozrazují zrakové klamy o lidské mysli a ke každému vystavenému klamu nabízíme podrobné vysvětlení. Podle laického pohledu se vnímání může jevit jako jednoduchý, automaticky probíhající poznávací proces vedoucí k otisku skutečnosti v mozku. Klamy z této představy zdánlivě vybočují jako fascinující, nepochopitelná výjimka. Takový pohled je nicméně v řadě ohledů chybný. Klamy nejsou výjimkou, ale naopak vysoce názorným dokladem komplexních a adaptivních procesů probíhajících při vnímání v mysli.“




Kouzlo klamů (nebo alespoň jedné jejich velké podskupiny) pro pozorovatele spočívá podle Radovana Šikla v tom, že navozují dojem dobře známé skutečnosti, něčeho s čím se pozorovatel v životě běžně setkává – lidské tváře, židle, okno, pokoj, kolonáda. Jednotlivé prvky a parametry používaných konstrukcí jsou upravené právě tak, aby promítnutá podoba upraveného a obvyklého podnětu byla stejná. „Lidský mozek na percepční zpracování neobvyklých objektů aplikuje obvyklou strategii, což vede k nesprávnému výslednému vjemu. Zmíněný rozpor mezi očekáváním a nečekanou skutečností naplno vynikne, když jednorázový vjem doplníme dějovým prvkem: necháme postavy v Amesově pokoji přecházet mezi protilehlými rohy, začneme se procházet kolem vypouklé a vyduté masky, budeme otáčet do obvyklé polohy rotovanou tvář s upravenýma očima a ústy.“

Každý si tak může vyzkoušet, jak snadno vzniká iluze, že předměty či lidé mají zdánlivě podivné rozměry – jeden je třeba obr a druhý trpaslík, dospělý menší než dítě apod. (Mimochodem – můžeme tak pochopit nejeden filmový trik). Nebo si vyzkoušet, jak lehce vzniká dojem, že se za námi jedna z tváří neustále otáčí, i když je nehybná, a řadu dalších pokusů, jejichž cíl je v tomto případě jediný: vysvětlit, proč a jak nás šálí zrak.

Připravila: Jana Olivová, Divize vnějších vztahů SSČ
Foto: Pavlína Jáchimová, Divize vnějších vztahů SSČ