Zahlavi

21 krátkých let připomíná Literární kronika první republiky

21 krátkých let připomíná Literární kronika první republiky

Wed Oct 17 15:00:46 CEST 2018

Co řekl T. G. Masaryk slovenským legionářům, kterého nakladatele nejčastěji pronásledovala prvorepubliková cenzura a jak vnímali němečtí spisovatelé moderní Prahu? Jedenadvacet let meziválečného Československa originálně připomíná Literární kronika první republiky. Na pětisetstránkové publikaci spolupracovalo 36 autorů a tři instituce.

„Touto knihou jsme se snažili převést pestré a mnohovrstevné literární dědictví první republiky do naší současné paměti,“ řekl ředitel Ústavu pro českou literaturu Pavel Janáček s tím, že kniha by nemohla vzniknout bez spolupráce s Památníkem národního písemnictví a Ústavem slovenskej literatúry v Bratislavě.

Německá Praha i knižní trh

„Upřímně: kolik z nás, bohemistů, má představu o slovenské literatuře té doby, a kolik z nás ví, jaké knihy tehdy vydávali slovenští Maďaři?“ navázal na Janáčkovo vystoupení literární historik Petr Šámal.


Literární historik a spoluautor knihy Petr Šámal

Podstatnou část nové publikace tvoří přehledně členěné kapitoly o kulturním čechoslovakismu, o německé Praze a Československu jako útočišti spisovatelů-exulantů, o literatuře maďarské či literatuře Podkarpatské Rusi. Jsou tu však také statě o dětské literatuře, dobové cenzuře, knižním trhu, veřejných knihovnách či třeba překladech.

„Nemá smysl reprodukovat to, co je veřejně známé a nějak to tam překlopit. Chtěli jsme zrušit jakousi linearitu a ukázat souběžnost různých proudů,“ dodal slovenský literární historik Vladimír Barborík, který podrobněji představil kapitolu, jak Slováci hledali svoje literární centrum mezi Martinem, Prahou a Bratislavou.

Manifest českých spisovatelů z května 1917. Literáti se obracejí na poslance ve Vídni, aby prosazovali národní zájmy

Jak se slaví narozeniny spisovatele

Vědci v Literární kronice také hojně citují z dobového tisku, čímž vzniká řada paralel nejen v rámci dobového kontextu, ale i se současností. Například založení později legendárního spolku Devětsil mělo u novinářů podstatně menší odezvu než oslava pětaosmdesátin spisovatele Adolfa Heyduka, kterému přijel do Písku pogratulovat nejen prezident Masaryk, ale také členové vlády a další funkcionáři. „Umíte si představit, že by se něco podobného odehrálo dnes?“ položil si otázku spoluautor knihy Petr Šámal.

V každém z prvorepublikových roků autoři knihy podrobněji rozebírají jedno klíčové literární dílo, které provází i výběr z kritik. Trochu překvapí, s jakou vervou tehdy básník Vítězslav Nezval strhal sbírku svého kolegy Františka Halase Kohout plaší smrt, když ji přirovnal k „mizernému překladu neschopného překladatele“. „Šlo mně o hluboké a podstatné Halasovy omyly a snažil jsem se dát básníkovi příležitost k pohledu do zrcadla,“ vysvětloval to Nezval ve Zvěrokruhu.

Zakladatelé Surrealistické skupiny Jindřich Štyrský, Vítězslav Nezval a Toyen

Hádky kolem Státních cen

Jedním ze stále aktuálních témat je kapitola o politice Státních cen za literaturu. Čtenář se tam například dozví, že dnes nepříliš čtený autor Karel Matěj Čapek-Chod obdržel během sedmi let toto ocenění hned třikrát, a to jako vůbec první laureát v roce 1920, a následně v letech 1924 a 1927.

 A i zde se nabízejí přesahy k dnešku: někteří spisovatelé cenu demonstrativně odmítli (jako básník Josef Hora z komunistických pozic) a porotci soutěže se mezi sebou přeli o to, nakolik zohledňovat zdravotní stav a zásluhy spisovatele, zda je možné poctu udělit dílu s protistátním vyzněním (Olbrachtův Nikola Šuhaj loupežník) a zda mají být zvláštní kvóty pro slovenskou literaturu. Zvláště poslední otázka byla velmi citlivá a Slováci si roku 1933 začali udělovat jakési „trucceny“ pojmenované podle generála M. R. Štefánika. Aneb jak u té příležitosti napsal slovenský autonomistický časopis Nástup (mimochodem často konfiskovaný): „Lebo kým si Češi rozdelili 16 cien, Nemcom dali 3, zatiaľ Slováci dostali len jednu. Takto sa rozdeľovaly štátne ceny od prevratu.“

Kniha zaujme i vizuálně, obsahuje na 1000 obrazových reprodukcí, jako jsou fotografie, karikatury, ukázky rukopisů či dobových obálek. „Je zajímavé sledovat typografickou proměnu v jednotlivých letech republiky: zatímco zpočátku převládá zcela jednoduchá, až konzervativní úprava, postupně obálky nabývají na nápaditosti a barevnosti,“ řekl Tomáš Pavlíček z Památníku národního písemnictví.

Připravila: Alice Horáčková, Odbor mediální komunikace Kanceláře AV ČR
Foto: Ústav pro českou literaturu AV ČR, a Luděk Svoboda, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR

Související články:

Krásný květ, který zůstal torzem. Začátky i konce Staročeského slovníku